Výlev No.2


Tak jo, asi nastal čas na další výlev. Zážitků už jsem stihla nasbírat dost. I když jsou to spíš moje vnitřní zážitky a poznatky, takže nečekejte žádný trapasy. Nežiju si zatím jako nějakej pravej backpacker, to doufám ale už brzy přijde. Zatím jsem jenom mírně zoufalá, pořád unavená holka, co za sebou tahá obří kufr, ve kterým je sbalený její život. Kromě toho, že jsem musela po dvou dnech změnit bydlení, tak jsem stihla i koupit auto. Napůl plánovaně, napůl ne. To si takhle vyrazíte na carfair úplně bez peněz, protože žijete z jedný dvacky už dva dny (ani transferwise není dokonalý a čekám na platbu dva až tři dny) a potkáte celkem milýho o hlavu menšího japončíka (nebo číňana, sorry), kterej nabízí super levnou a zachovalou backpackerovskou káru s postelí a manuálem (což je tu celkem neobvyklý a nikdo to nechce řídit). Takže jsem hned za hvězdu, že s tím umím. Naopak, když řeknu, že jsem nikdy nejela s automatem, tak jsem divná evropská holka. No každopádně hned mě vytáh na test drive, a že to jedem prubnout na dálnici, která je hned vedle. Cesta vede přes asi dva kruháče, který jsem ještě moc nepochopila. Mám takovej typ, jak to dělaj. Musíte si najet do správnýho pruhu už před kruháčem, a když odbočujete první vlevo, tak blikáte doleva, když jedete jakoby rovně, neblikáte nikam, a když jedete poslední vlevo, tak blikáte celou dobu doprava a až na konci doleva. A nesmí se tam nějak přejíždět z pruhu do pruhu. Ale to jsou zatím jen moje domněnky. Myslím, že to brzy poznám na vlastní kůži, jak to funguje/nefunguje. Asi po pěti minutách jízdy (už na dálnici) jsem si uvědomila, že jsem se ještě nepodívala do ani jednoho zrcátka. Jaké má auto jízdní vlastnosti nestíhám sledovat, protože jsem v šoku, že jedu vlevo. Levou ruku mám úplně neohrabanou na řazení, ale stěrače místo blinkru jsem pustila jenom jednou. Stařík se diví, jak jsem neohrožená. Já taky. Nemám totiž čas nad ničím přemýšlet. No byla jsem šťastná, když jsme dorazili zpět. Jsem zvědavá, co budu dělat, až s tím budu sama projíždět Aucklandem. Nemohla jsem si samozřejmě nechat ujít domlouvání o slevě. Nebylo to ani tak těžký a myslím, že s tím dopředu počítal. Tak už jsem jen vyplácla 140$ za prohlídku mechanikem a mohli jsme si po asi třech hodinách plácnout. Musím ještě dodat, že mě dost zachránil můj novej kámoš Jos ze země zaslíbené (čti Ameriky) kterej přijel, a tak trochu to za mě všechno vyjednal. Nebejt jeho, tak to sice asi taky koupím, ale nejsem tak klidná :-D každopádně mechanik to moc pochválil, že je to fakt dobrej van a můžu se s ním těšit na nějaký dobrodrůžo (pevně doufám, že se nebude odehrávat v servisu).

A ještě k těm dalším poznatkům, ty jsou tedy o dost stručnější. Pokud máte v letadle objednaný special meal, tak i když sedíte třeba v poslední řadě, dostanete najíst jako první :-) Jo a Air New Zealand mají nejvtipnější sbírku bezpečnostních videí, co jsem viděla. Fakt jsem si je pouštěla eště po prvním povinném promítání. Mají jich na výběr několik a všechny jsou točený s humorem a nadsázkou. Např. speciální edice Lord of The Ring a Hobita, Man in Black nebo surfaři vám vykládají, jak si máte zapnout pás a navlíct vestu. Je to fakt ftipný a možná se to dá najít i na youtube.  Když budu šikovná, tak vám to sem hodím. No a poslední poznatek, je mi pořád, ale fakt pořád, zima. Víc vevnitř, než venku. Zamilovala jsem si moje nové podkolenky od Moiry a asi z nich už nevylezu.


Úkoly na další dny jsou následující. Pojistit auto, vyřídit žádost o IRD – daňové číslo (za předpokladu, že mi dorazí peníze a aktivuje se mi účet. To je ovšem docela důležitý předpoklad i pro mé další přežití) a navštívit a zkusit využít veřejnou prádelnu. To bude story, už se těším :-D 


Tady je slibované video: 



Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Dream job?

Obrázek
Po třetím stěhování jsem se zas na chvíli usídlila, i když už mi tady ve Vancouveru zbývají jen dva týdny. Zvláštní, jak to někdy všechno (ne)vychází. Co bylo v plánu, tak se nestalo, co v plánu nebylo, se stalo. Auto jsem nekoupila, řidičák taky nemám, zato jsem změnila práci (asi před měsícem, velká novinka).  Než jsem odjížděla, tak se mě samozřejmě všichni ptali, co tu jako budu dělat. Zasněně jsem odpovídala, že chci pracovat někde na horách a trochu ze srandy jsem říkala, že bych třeba chtěla dělat vlekaře. No a co dělám? Vlekaře! Peníze jsou sice horší, ale jsem happy jak dva grepy. Když jsem ten kopec nad Vancouverem viděla poprvý, tak jsem si říkala: ty jo, to by bylo cool tam pracovat, tam ale určitě musí chtít pracovat každej, když je to takhle hned za městem. A ono se ukázalo, že za tu minimálku, tam zas tolik lidí nehrne :-D Stačí si jen ve správnou chvíli oddělat záda tak, že můžete v podstatě jenom stát, no a jaký je lepší job než celý den stát na sněhu a buzerova
Follow »

Slow end of one era

Obrázek
Ještě že už načínám poslední týden v prádelně, protože se ze mě stává žhavý aspirant na zánět šlach, nebo něco tomu podobnýho. Vstávám každý den za tmy, ale ještě jsem neviděla ani jeden východ slunce, jak jsme zalezlí uvnitř. Jelikož už jsme o pauzách se spolubydlou probrali, kdo je tam s kým příbuzný (a zjistili, že snad každej s každým), a kdo všechno tam prodává trávu, tak už se naše debaty točí jen kolem toho, co nás všechno bolí a jestli bude dneska málo ručníků, nebo hodně ručníků. Co se mi ale hrozně líbí je to tykání, resp. neexistující vykání. Prostě každýmu řeknete „hi“ a oslovujete ho jménem, ať je to šéf nebo není. Žádný přetvařování a hraní si na pány a podřízený. Respekt přichází sám. Zavedla bych to všude. Přijde mi to mnohem přirozenější. Doma se mi celkem často stávalo, že jsem nevěděla, jestli už jsem si s tímhle člověkem potykala, nebo ne, jestli si ten přípitek na tykačku někde na plese pamatuje i on, nebo jen já, nebo když jsem někomu jako malá holčička říkala „
Follow »

Summary

Obrázek
Po čtyřech dnech dřiny jsem dodělala svůj řádek na sadu. Mám jablečný mžitky před očima, nohy plný modřin od pitomýho žebříku, ruce ošoupaný jak šedesátiletej dělník a už jsem se začala přichytávat na sluníčku. Ještě, že nám zaměstnavatel poskytuje opalovací krém. Ale myslím, že konečně můžu říct, že jsem spokojená. Už zvládám i balancovat úplně nahoře na žebříku bez držení, protože přece musím používat obě ruce, abych byla rychlejší, jak radí Sandy (náš supervisor). Kupodivu zase Ind, zdá se, že je to v imigraci velmi úspěšný národ. Nově musím taky dělat řádek z obou stran, což předtím nebylo (měli to rozdělený dva lidi), takže už nemůžu omylem ulámaný větvičky házet k sousedovi :-/. Moje pokroky v angličtině jsou asi takový, že umím velmi dobře předstírat, jak všemu rozumím, a pak čekám, co se stane. Vhodná odpověď, když mi někdo položí otázku, mě napadne v průměru asi pět minut po jejím položení. Nějak mě to zatím netrápí, protože si pořád říkám, že rok je dlouhá doba, a že t
Follow »