On the road, Part II
Tak už jsem osiřela a jsem sama samička. Další návštěvy
přijímám zas až tak v dubnu. Najeto 2,5 tisíce kilometrů za 20 dní a stále
pokračuju. Stalo se toho moc, dokonce se po mě chtělo abych byla vážná a dělala
velký rozhodnutí, ale moc to nevyšlo. Nic se nerozhodlo a vážná jsem taky
nebyla. Vážná jsem byla jen když jsem zjistila, že oslavy Silvestra, na který
jsme se chystali, jsou bezalkoholová akce. Takže hezky jako za mlada šáňo na
tajňačku do baťohu a upíjet ve křoví po tmě. Chtěli jsme pak jít k Praseti
a píšťale (hospoda) na Špatně vycpaný zvířata (kapela), ale měli narváno.
Jak zajistit abyste na jedné z World Top 10 pláží byli
uprostřed dne (téměř) sami? Objednejte si tropický cyklón. A na další
zapomenutou pláž, kam se jde dostat jen pěšky po pobřeží po šutrech, jděte za
přílivu, ten totiž zajišťuje odliv lidí. Ne všichni chtějí být každých pět
kroků ohozený vlnou. Vzpomínáte si jak jste jako malí po sobě házeli písek? Tak
si představte, že ho po vás někdo hází rychlostí 100 Km/h. To už taková sranda
není. Celkem to píchá a štípe, takže výbava na pláž jasná. Pláštěnka, dlouhý
kalhoty a sluneční brejle, prostě klasika. A jestli chcete k tomu vyleštit
sklovinu, tak se zkuste na tý pláži ve větru usmát. Musela jsem z mojí polní
outdoor kuchyně udělat indoor kuchyni, ale tři dny na sendvičích je až moc.
Dobrý zjištění je, že člověk kromě záchodu nemusí z toho auta vůbec
vylízt. Jen sedí vevnitř a přemejšlí, jestli ten vítr dokáže převrátit auto. V kempech
se nás sice ptají, jestli jsme slyšeli nebo četli varování před bouří a
oznamují nám, že kemp může být trochu zaplavenej a jestli tam tedy chceme
zůstat, ale nevím, co si jako představujou, že bysme dělali jinýho, když se ten
cyklón cyklí po celým severním ostrově. Na druhou stranu budu mít ale tak
opršený a čistý auto jako nikdy. Vydrží mu to tak den. Já jsem taky dost
opršená, dokonce i ve sprše mi pršelo. A víte co je výhoda venkovní sprchy za
deště? Když vypnete vodu, sprchuje dál. Zajímalo by mě, co by muselo bejt za
počasí, aby to novozélaňďana donutilo rozsvítit si světla na autě. Taky nerozumím
tomu, jak po třech dnech vytrvalýho deště může být fire danger na stupni high.
Jako fanoušek Pána prstenů jsem si nemohla nechat ujít
Hobitín. Drahá sranda, ale dostali jsme na konci pivo, takže vše odpuštěno. Prošla
jsem se stezkou mezi obříma sekvojema, i když u nich se o stezce korunami
stromů moc mluvit nedá, z jejich pohledu by to byla spíš tak stezka mezi
kotníkama stromů. To byste nevěřili jak maj ty obří sekvoje malinkatý šištičky.
Navštívila jsem za jedno odpoledne japonskou, čínskou, italskou, indickou,
anglickou, maorskou, americkou, tudorovskou, viktoriánskou, tropickou a
bylinkovou zahradou. Z vodopádů se zmíním jen o jednom, kterej za to se
svojí vejškou 153 metrů stojí. Jde se k němu jen hodinu a půl do kopce.
Zélaňďani jsou hrozně ulítlí na různý chodníčky, štěrkový cestičky, lávky a schody.
Postaví vám je úplně všude, jen abyste nemuseli šlápnout do lesa. Taky je tu
snad největší počet zatáček na kilometr. Nebo 15 ještě není tak moc?
Musím teda přiznat, jak jsem nadávala na moje poztrácený a
rozkradený věci, že jsem na oplátku taky něco našla. Knížku, přívěsek na
řetízek, čepici a dostala jsem jen tak zadarmo pytlík blum. Samá pozitiva, jen
aby to tak zůstalo.
Jóó, až já se naučím stříhat a dávat hudbu k videím...
Komentáře
Okomentovat