Follow Agnes

Tak prej tu někdo čeká na pokračování. Dost to teď flákám, ale to proto, že jsem zase na cestách a s časem na psaní je to horší. Dorazil mi dvorní fotograf, tak odtud budu mít konečně i nějakou fotku. Taky přivezl vůni domova (rum), ale dost to podcenil s objemem. Už jsem nasbírala takovýho zážitkovýho materiálu, že to musím stejně rozdělit. Musela jsem si udělat novou dírku na pásku, ale přitom jsem se naučila nový jídlo (díky Kubo), takže už mám pět jídel na střídání. Tak nějak v kostce, co jsem poslední dva týdny dělala. Nebudu vás nudit maorskýma názvama, protože já si je nejen nepamatuju, ale kolikrát je ani nepřečtu. Kromě úspěšně zakončené jablečné kariéry jsem pomáhala hnát ovce, byla nakopnutá poníkem, provedla si samooperaci prstu, procházela se v Mordoru ve vichřici a -6°C, jela 150 Km po zapomenuté dálnici s jednosměrným tunelem, dala si pivo s přirážkou v republice Whangamomona, koupala se v termálních pramenech, byla v pivovaru, jel...

Tak se mi tou fyzickou námahou zázračně vyléčila záda, což je dost dobrý, protože Francouz byl u zubaře a stálo ho to krásných $ 440. Ale říkal, že 12 let u zubaře nebyl, takže je to férový :-D. Zajímalo by mě, kolik už jsem nadejchala a spolykala pesticidů, herbicidů a jiných „idů“. Popráškovaný to mají poctivě. Jestli si někdo myslel, stejně jako já, že se jabka sprejujou jen tak dvakrát ročně, tak to je špatně. Sprejujou se několikrát do měsíce. Ty rukavice už jaksi přestávají mít význam, když mám prošoupaný čtyři prsty z deseti. Ale nechápu, proč jsem si koupila kšiltovku až potom, co jsem zjistila, že se mi opálily vrásky, jak se furt šklebim do sluníčka. To nepotěší. Jinak hubnutí už se mi nějak zastavilo. Asi to představování si, jak cvičím na pláži, nestačí. Potřebovala bych zase navodit to hladový období, jako na začátku. Koupila jsem si avokádo, protože je to tu strašně populární, a teď nevím, co s ním. Neustále totiž jen střídám ta čtyři jídla, co umím s těsto...

Zpráva týdne je, že jsem se dostala přes minimální mzdu! Takže už vydělávám jako průměrný programátor. Němka vydělává asi jako průměrný pražský programátor. A to jsem nejpodřadnější dělník. Úplný výsměch mému vzdělání. Nechci rozpoutávat nějakou politickou debatu, ale to je jako kdyby se vám ministr školství a ministr práce oba najednou smáli do ksichtu. Návrat do Čech k českému platu bude krušný. Předtím Potom Tady máte ukázku toho, co je vlastně moje práce. Doufám, že vidíte ten markantní rozdíl. Škubat a škubat. Už jsem jak střihorukej Edward, listí a jabka jen lítaj. Dokonce i do holínek, do výstřihu, do oka a na hlavu obecně. Jen teda normálně mají ty stromy tak čtyři metry, tohle je světlá výjimka. Kromě vedra mě tu sužuje navíc Sandyho indická hudba. Kdybyste mě někdy chtěli mučit, tak mi to pouštějte celý den. Jedinou výhodu spatřuju v tom, že je podle toho poznat, kdy se blíží. Evidentně potřebuju k životu víc ozónu, než běžní smrtelníc...

Němka se asi rozhodla, že trhne rekord v lezení šéfům do zadku. Za dva dny udělala 130 stromů. Já asi 70, a to se ještě potom nabídla, že mi pomůže, takže je ke všemu altruistická a nemůžu na ní být ani naštvaná. Tuhle jsem byla tzv. na koberečku a jsem v podmínce. Prý jsem „bloody good worker“ a mám dělat všechno stejně, jako doteď, akorát rychlejc. No to se jim řekne, ale když si člověk zvykne na jeden druh stromů, tak ho převelej na jiný, který se trhaj úplně jinak a jsme zas tam, kde jsme byli. Často si musím opakovat: „žiju svůj sen, žiju svůj sen, žiju svůj sen“, protože někdy mi to tak nepřijde. Jen ty dolary by mohly přibejvat rychlejc. Ale příjmy už konečně převýšily výdaje. Zrovna dneska jsem přemejšlela, že to vzdám, tak jsem se moc nesnažila. Ani opalovací krém jako firemní benefit mě nepřesvědčil. Ale pak přišel Sandy a zas začal, že mi to jde, a když ten never ending řádek zítra dodělám, že to bude fajn. Jinak už se mě vůbec nechodí ptát, jestli je všechno oukej...

Můj život už začíná být podobně nudný, jako ten český. Práce, jídlo, spánek a pořád dokola. Tedy pokud mě nevyhodí, protože za týden (54 hodin práce) jsem udělala „jen“ 100 stromů a podle jejich představ bych jich měla udělat asi 150, takže se jim moc nevyplácím. Poprvé v životě se bojím o práci a zrovna o takovouhle. Němka totiž nasadila vražedné tempo, asi vyrůstala na Kobře 11. Tolik jablek na stromě jste ale ještě neviděli. Z asi milionu jich tam musím nechat jen sto tisíc. Nevím, jestli se mi na nohy vejde ještě víc modřin. Mám pocit, že už se mi dělají modřiny i na modřinách. Taky mě ubíjí, když si Sandy začne na celej sad pouštět to indický halekání. Černoši mají zas hiphop a vedle si Němka falešně zpívá. Ať žije multikulturní prostředí. Cape Kidnappers - one way, no escape Pár zážitků jsem ale nasbírala. Třeba jsem byla podrobena dechové zkoušce potom, co jsme měli sraz na pláži s pár Čechama a pili pivo. Dvě jsou prej povolený, tak jsem to hned musela o...

Po čtyřech dnech dřiny jsem dodělala svůj řádek na sadu. Mám jablečný mžitky před očima, nohy plný modřin od pitomýho žebříku, ruce ošoupaný jak šedesátiletej dělník a už jsem se začala přichytávat na sluníčku. Ještě, že nám zaměstnavatel poskytuje opalovací krém. Ale myslím, že konečně můžu říct, že jsem spokojená. Už zvládám i balancovat úplně nahoře na žebříku bez držení, protože přece musím používat obě ruce, abych byla rychlejší, jak radí Sandy (náš supervisor). Kupodivu zase Ind, zdá se, že je to v imigraci velmi úspěšný národ. Nově musím taky dělat řádek z obou stran, což předtím nebylo (měli to rozdělený dva lidi), takže už nemůžu omylem ulámaný větvičky házet k sousedovi :-/. Moje pokroky v angličtině jsou asi takový, že umím velmi dobře předstírat, jak všemu rozumím, a pak čekám, co se stane. Vhodná odpověď, když mi někdo položí otázku, mě napadne v průměru asi pět minut po jejím položení. Nějak mě to zatím netrápí, protože si pořád říkám, že ro...

Tak změna. Nekupujte kiwi, ale jabka. Kiwi sucks. Musela jsem utýct, a to rovnou 300 Km. Už jsem aspoň v půlce severního ostrova. Cesta mě vedla přes geotermální zónu, takže jsem nemohla vynechat návštěvu pramenů, a to rovnou Hell’s gate. Video přikládám, protože na fotkách není poznat, jak to bublá. Škoda, že vám nemůžu poslat i ten smrad. Hodinová placená procházka byla tak akorát a stejně mě pak bolela hlava. Dobrý bylo, že to odspodu hřálo do nohou. Každopádně se do těchto končin ještě vrátím v prosinci, až budu mít volno a prozkoumám to důkladněji. Možná si dám i bahení lázeň. Do sbírky mi přibyly další dva vodopády. Jeden jsem našla záměrně a jeden úplně náhodou na odpočívadle u silnice a zrovna asi největší, co jsem zatím potkala. Už to přestává být vzácnost, jak jsou na každým rohu. Plus ještě jeden s teplou vodou na tý procházce v Hell’s gate. Skóre: sedmery vodopády během dvou týdnů. Teď bydlím na pláži (ano, čtete správně) a koukala jsem, že kus odtud jso...