Dream job?

Po třetím stěhování jsem se zas na chvíli usídlila, i když už mi tady ve Vancouveru zbývají jen dva týdny. Zvláštní, jak to někdy všechno (ne)vychází. Co bylo v plánu, tak se nestalo, co v plánu nebylo, se stalo. Auto jsem nekoupila, řidičák taky nemám, zato jsem změnila práci (asi před měsícem, velká novinka). 

Než jsem odjížděla, tak se mě samozřejmě všichni ptali, co tu jako budu dělat. Zasněně jsem odpovídala, že chci pracovat někde na horách a trochu ze srandy jsem říkala, že bych třeba chtěla dělat vlekaře. No a co dělám? Vlekaře! Peníze jsou sice horší, ale jsem happy jak dva grepy. Když jsem ten kopec nad Vancouverem viděla poprvý, tak jsem si říkala: ty jo, to by bylo cool tam pracovat, tam ale určitě musí chtít pracovat každej, když je to takhle hned za městem. A ono se ukázalo, že za tu minimálku, tam zas tolik lidí nehrne :-D Stačí si jen ve správnou chvíli oddělat záda tak, že můžete v podstatě jenom stát, no a jaký je lepší job než celý den stát na sněhu a buzerovat lidi? 

Vyfasovala jsem čepici, bundu, jmenovku, tři průkazky a ovládám nejméně čtyři čudlíky, takže mám funkci. Navíc mám přímo nakázáno buzerovat lidi. I když tady se to musí dělat příjemně a s úsměvem. To je velkej rozdíl oproti uřvaným a nepříjemným vlekařům, co si pamatuju od nás z dětství. Tady se nějak počítá s tím, že lidi jsou větší nemehla a taky možná trochu pomalejší na myšlení a staví se lanovka kvůli každý blbosti. Oni jsou vám schopný se sebrat přímo z ulice a říct si: "Hej, je sobota, tak co budem dneska dělat? Nepůjdem třeba lyžovat?! No to je ale výbornej nápad, kámo!" Takže není vůbec výjmečný, že tam potkáte lidi v jeansech nebo teplácích, bez rukavic, co sotva stojí na nohou. A abych parafrázovala Cimrmana: nejhorší nejsou trpaslíci, ale Indové. To není myšleno nějak rasisticky, to je prostě fakt. 

Normálně tu po mě chtějí, abych mluvila nahlas, před lidma, anglicky, dávala jim jasný a stručný instrukce a rychle se rozhodovala. Všechno donedávna pro mě nepředstavitelný věci. Asi druhý den v práci mě poslali do fronty lidí abych z nich dělala čtveřice. Teď už se tomu směju, ale předtím to taková sranda nebyla, když vedle mě stál největší boss celýho střediska. 

Už jsem si zvykla se každýho ptát, jak se má, stejně tak minimálně 20x za den na to odpovídat. Dál vám můžu říct, kolik je hodin, jaký bude zítra počasí, kdy zavírá tahle lanovka, jo, tu hůlku vám podám a pošlu za vámi, a ne, nemůžete jet nahoru v 10:01, když v 10:00 zavíráme a lidi, vozte si vlastní šroubováky, když jezdíte na prkně.  

Naučíte se taky čůrat na čas, protože musíte počkat, až vás někdo přijde vystřídat. Dobrý je se průběžně opírat o lopatu nebo nějaký jiný nástroj, protože to vyvolává dojem, že jste zrovna něco dodělali, nebo že právě přemýšlíte nad tím, do čeho se pustíte jako další. Já si vždycky vymyslím nějaký denní projekt, třeba že tady do toho ledu vysekám lopatou schod, a to mi tak na hoďku až dvě vydrží. Další hodinu ho zas můžu zahrabávat. Akorát tady narážím na mojí neschopnost nic v práci nedělat a dělat věci pomalu. Snažím se ale zlepšovat každý den a učím se od ostatních. 

Zatím jsem vypozorovala, že jsou tři typy lidí. Jedni, co při výstupu spadnou a začnou se vám omlouvat. Další dostanou záchvat smíchu, a ti poslední a nejhorší zůstanou ležet a zřejmě čekají, že je nějaká zázračná síla zvedne. Bohužel tou zázračnou sílou jsem většinou já. Ale člověk, co nedokáže vstát ze země ani s odepnutýma lyžema, se na mě nezlobte, nepatří na svah. 

Pozor taky na to, co si pouštíte v práci za písničky (anglický), protože tady tomu všichni rozumí, což u nás ne :-) Když jsem se nad tím zamyslela, tak mě překvapilo, kolik písniček v mým telefonu je politických nebo o ženských. Takže bacha na to. 

Na závěr přidávám česko-anglicko-kanadský slovníček, aneb co je tu jinak. 

Jídlo si neberete take away, ale to go.

Toaleťák je bathroom tissue, a ne toilet paper.

Nemají tu toilet, ale washroom.

Koberec není carpet, ale rug.

Hranolky tu jsou french fries, a ne chips. 

Kalhoty pants, ne trousers. 

Jedno dolarovka je loonie a dvou dolarovka toonie. 

Určitě to není všechno, to jen tak co mě momentálně napadá. 

Národním jídlem je poutine, což jsou hranolky přelitý UHem, tedy univerzální hnědou omáčkou. Za celý život jsem taky neviděla tolik Starbucksů, jako tady. Troufla bych si říct, že jich tu mají víc než autobusových zastávek. 

Zkráceně: poslouchejte sakra vlekaře! Vědí, co říkají (nebo to mají aspoň nakázáno od nadřízených).