Follow Agnes

Tak to přišlo. Poslední den v prádelně. Normálně se mi snad bude i stejskat. Jen kdyby mi ty poslední dny tak neznepříjemňovala nová šéfová alias babizna, která se zřejmě rozhodla mě vytáčet, co to jde. Z provozních důvodů jsme všem spolupracovníkům museli dát přezdívky, aby nepoznali, když je pomlouváme. Ne, jsou   tam moc fajn lidi (kromě babizny). Jedna Thajka mě už normálně adoptovala. Nosí mi obědy, svačiny, ovoce a furt mě cpe bonbónama. Je sama, tak má asi pečovatelský pudy. Už procestovala kus světa. Je krásný, jak má každý člověk svůj vlastní příběh, každý je zajímavý, i když se to na první pohled nezdá. Jen tady na baráku, kde nás teď mimochodem bydlí už osm Čechů, Cyril a dva Indové, má každý tak originální a zajímavý životní příběh. Ono to ve většině případů není tak: zažádali jsme si o víza, dostali je, chvíli šetřili, koupili letenky a jeli. Je za tím mnohem víc a žádný příběh není stejný.  A jak se to stalo, že je nás tu tolik? Cyril se totiž už úplně zbláznil.

Ještě že už načínám poslední týden v prádelně, protože se ze mě stává žhavý aspirant na zánět šlach, nebo něco tomu podobnýho. Vstávám každý den za tmy, ale ještě jsem neviděla ani jeden východ slunce, jak jsme zalezlí uvnitř. Jelikož už jsme o pauzách se spolubydlou probrali, kdo je tam s kým příbuzný (a zjistili, že snad každej s každým), a kdo všechno tam prodává trávu, tak už se naše debaty točí jen kolem toho, co nás všechno bolí a jestli bude dneska málo ručníků, nebo hodně ručníků. Co se mi ale hrozně líbí je to tykání, resp. neexistující vykání. Prostě každýmu řeknete „hi“ a oslovujete ho jménem, ať je to šéf nebo není. Žádný přetvařování a hraní si na pány a podřízený. Respekt přichází sám. Zavedla bych to všude. Přijde mi to mnohem přirozenější. Doma se mi celkem často stávalo, že jsem nevěděla, jestli už jsem si s tímhle člověkem potykala, nebo ne, jestli si ten přípitek na tykačku někde na plese pamatuje i on, nebo jen já, nebo když jsem někomu jako malá holčička říkala „

Dneska jen stručně, protože jsem na pokraji vyčerpání. Tak mám další předsevzetí po návratu domů. Půjdu na kurz asertivity, protože odkejvat, že budu pracovat 13 dní v kuse bylo teda dost šílený. Za tu dobu mám odpracováno skoro co za měsíc doma. Ale zase jsme zachránili turistický ruch na Zélandu. Holt těch 7000 kusů prostěradel denně musí někdo vyprat. Turisti nějak nechtějí slyšet, že si mají vzít do Hiltonu vlastní spacák a ručník, protože nám nepere pračka. Aspoň nám za to v práci koupili pizzu a zásobují nás nanukama, kafem a poměrně často míváme dorty. Domácí do nás ještě občas nalejvá panáky, takže je to vlastně všechno fajn. Zrovna dneska nás čeká zas jedna oslava tady doma. Opravdu už dřu až na krev. Mám prošoupanej jeden prst a druhej je načatej. Další se myslím přidají záhy. Budu mít na prstech pořádný svaly, když za den zvednu víc jak tisíc mokrých prostěradel, kterých mimochodem už umím rozlišovat asi 15 druhů. Taky mě někdy nechají mačkat čudlíky na mašině a už jsem za