Follow Agnes

Roční putování bych zakončila jubilejním třicátým příspěvkem. Chtělo by to nějakou rekapitulaci, jak ten rok vypadal, takže tady je.  Vystřídala jsem 6 prací a celkem pracovala nějakých 34 týdnů (8,5 měsíců).  Kiwi - 1 týden Jabka - 7 týdnů Borůvky - 2 týdny Motel - 4 týdny Prádelna - 8 týdnů Tekapo - 14 týdnů Početně vám to možná nevychází, to proto, že jsem měla chvíli dvě práce současně - borůvky a motel.  Mezitím bylo spousta volna vyplněnýho jak jinak než cestováním.  Navštívila jsem 6 zemí. Autem najela 20 000 Km. Dřela jsem i 75 hodin týdně a vydělala si od nějakých $200 do skoro $1000 týdně. (Abyste se v tom orientovali, tak kurz dolaru je už dlouhodobě pod 15 korunama). To ne, že bych se chtěla nějak vytahovat, ale pro případ, že by se tam někdo chystal, tak tohle se nikde nedočtete. Vydělat si můžete samozřejmě i víc, třeba sbíráním ovoce (hlavně jabka a třešně) na kontrakt, kdy vás platí za nasbíraná kila.  Drtivá většina příjmů padla na cestování

Dala jsem si teď od psaní trochu dovolenou. Ne, že bych byla tak vytížená tady ve městě s tři sta obyvateli, jen mě prostě přemohla lenost. A vlastně jsem i na jedný opravdový dovolený byla a myslim, že zasloužený.  Palmy, kokosy, bílý pláže, tyrkysová voda, nikde nikdo, velryby u snídaně, drinky v houpací síti, kohouti místo budíčku, každej den novej pes, noční skákání do bazénu, prostě o trochu lepší než když čumíte doma do katalogu Čedoku. Navíc jsme měli chatku se zabudovaným alkohol testerem, a když se jí zdálo, že jste moc pod parou, tak vypadly dveře, takže ráno každej poznal, v jaký náladě jste se vraceli domů. Taky jsme viděli dvě policejní akce (v ostrovním stylu) za jeden den. Jednou honička auta a skůtru (kam tak můžou ty zločinci na ostrově ujet?) a jednou zátah na opilce (naštěstí ne na nás). Zajímalo by mě, kam jezdí lidi z Cookových ostrovů na dovolenou? Do Himalájí možná?  Čeká mě tu poslední týden, tak mě to nutí k zamyšlení. Za

Na to, že Zéland není nijak extra velkou zemí, tak mi přijde, že se může pyšnit docela dost NEJ a celkově různýma podivuhodnostma. Tady je výčet těch, kterých jsem si stihla všimnout.  Žije tu pták s největším rozpětím křídel - albatros královský , rozpětí 3,5 m. Na Cape Kidnappers hnízdí největší kolonie terejů australských .  Najdete tu nejmenší druh delfína plískavici novozélandskou . Kámošem mu je nejmenší druh tučňáka , překvapivě pojmenován tučňák nejmenší . Když jsme u těch živočichů, oblíbeným a zároveň proklínaným pro svojí vynalézavost v okrádání turistů o všechno možné je jediný horský papoušek kea , zélandský endemit. Protože jsem přes ty zvířátka, neodpustím si zmínku o živoucí fosílii hatérii novozélandké , která se pyšní "třetím okem". Tvoří samostatný řád plazů o dvou druzích.  Abych se vrátila k těm NEJ. Projít, nebo spíš sklouznout, se můžete po nejstrmější ulici na světe . Baldwin street se nachází ve městě Dunedin na Jižním ostrově.  Vyfot

Ukázka origami Po čtrnácti dnech zas dozrála nějaká myšlenková úroda. Když má člověk na přemýšlení deset měsíců, tak už nemá moc o čem a jde to pomalu. Občas mě napadají i takový zvrácený myšlenky, jako že už nikdy nikam nepojedu a budu sedět doma, protože je to pohodlnější a člověk má všechno jistější, než když nevíte, kde budete za měsíc. Pak mi zaměstnává mozek akorát řešení takových záhad, jako jak dokážou dva lidi použít čtyři postele, proč je celá koupelna mokrá, nebo kde se vezme na záchodě kuřecí kost. A po večerech mě dohání k šílenství protékající záchod a kapající sprcha.  Opice Stihla jsem si už dát maraton Hvězdných válek, Planety opic i Pána prstenů (jak jinak, když jste na Zélandu), The Big Bang Theory jsem viděla všechny díly minimálně pětkrát, Black Books, Red Dwarf a IT Crowd ještě víckrát, takže už mi moc neschází k tomu, abych začala stahovat "Ordošku" nebo něco ještě horšího.  Tak hodinku denně se na recepci mazlím s kočkou a šišlám na n

Moc ráda bych se s vámi zas podělila o to, co zajímavého se mi děje, ale jsem teď ve stagnující fázi. Jen práce a docela i nuda. Kromě toho, že se učím skládat origami z ručníků, tak zlepšuji i své dovednosti recepční, a to tím, že se víc usmívám. Taky jsem po víc jak deseti letech napsala papírovej dopis, a to mojí babičce, protože nemá ty internety.  Takže z toho bude tentokrát jen fotografické okénko. Většinou fotím na mobil, což znalci jistě poznali. Upozorňuju, že fotit neumím, jen tak zkouším mačkat všechny tlačítka na foťáku a na tom malým displeji to vždycky vypadá líp než pak v počítači. Ale vím, že někdo chtěl vidět víc fotek.  Jinak jestli vás zajímají nějaký konkrétní věci o žití tady, tak se mi ozvěte, třeba to vydá na další článek (ty mami nepiš, tebe zajímá všechno). Přílet zpět na NZ Opera v Sydney a Harbour Bridge Výhled na Jižní Alpy Lake Tekapo a Jižní Alpy Lake Tekapo a Jižní Alpy Západ slunce Church of Good

Než jsem se stihla se všema v Čechách přivítat, uběhly dva týdny a mohla jsem se začít zase loučit, akorát mi na to zbyly jen tři dny. Odsvědčila jsem nějakou tu svatbu, došla si po sedmi měsících k holiči a potkala se se spoustou lidí. Nejlepší byla náhodná setkání, o která není v hradeckých hospůdkách nouze. Jelikož jsem cestovala domů přes další dvě země, přechod nebyl tak drastickej, ale stejně bylo divný najednou všem a všemu rozumět. Každej se na mě mračil a byl naštvanej, lístek na autobus nemůžete zaplatit kartou, no prostě byla jsem doma :-) .  Teď už jsem zas v pracovním nasazení, což po třech měsících volna není žádná hitparáda, ale hned po prvním týdnu jsem dostala přidáno, tak jsem se s tím už srovnala. Jak jsem naznačovala minule, tady je návod na získání práce na místě snů. Schválně nepíšu práce snů, protože to povinnosti pokojský, recepční, zahradníka a údržbáře v jednom určitě nejsou (d o "sívíčka" si samozřejmě potom napíšu, že jsem dělala accommodat

Během posledního měsíce jsem střídala světadíly častěji než ponožky, takže vyprávět mám co, teď jen jestli si to ještě pamatuju. Bylo toho moc. Sydney – hezký, drahý. Bali – taky hezký, taky drahý, Šanghaj – do Číny snad už radši ne. Čechy – nejlepší :-). První komplikace před odjezdem byla, kam s autem, když tu nebudu. Zkusila jsem zariskovat a nechat ho stát na ulici, což se nakonec vyplatilo, šťastně jsme se zase shledali a já ušetřila 120 $. Už jsem si prošla hezkých pár letišť, ale to v Aucklandu je teda fakt ostuda. Wifi na třičtvrtě hodiny a místo na odpočinek žádný. Hlavně, že lety do Austrálie tu mají větší frekvenci než městská na Hvězdárnu. Zato letiště v Singapuru je příkladný. Čtyři nebo pět zahrad včetně střešní, kino, herní koutek s Xboxem a Playstationama, hudební koutek, masážní stroje na nohy zdarma, relaxační zóna s potůčkem. Singapur airlines taky po Turkish zatím nejlepší aerolinky. Zato s JetStarem už mě asi nikdo letět neuvidí. Marně vzpomínám na to, jak js

Tak jo, nastal čas na chvíli zaletět domu. Už mi dochází český osmisměrky a taky po tom měsíci a půl nic nedělání je potřeba nějaká dovolená. Poslední tři týdny jsem se cvičila v umění zabíjet čas. Zatím nejdál jsem to dotáhla k sezení celý den v kempu a čumění kolem sebe. Největší trest ovšem je, když nemáte co dělat a nemůžete koukat na hokej. Zachraňují mě audioknihy, zvládám tak jednu za dva dny. Míru nabití všech možných přístrojů tak musíte neustále kontolovat a plánovat výdrž. Počasí už k posezení venku příliš neláká, tak se většina života odehrává v autě a největší událostí dne je oběd. Připomíná mi to má studentská léta, kdy člověku stačila k životu postel a občasný přísun piva. Až na to, že chybí elektrika a povětšinou i internet. Navíc chodím spát se slepicema a ještě před západem slunce jsem v pyžamu. Časem si musíte zvyknout na to, že otevřením kufru otvíráte i všem ostatním pohled do vaší ložnice, kuchyně i obýváku najednou, ale tady je to tak běžné, že to těžko

20 dní, 3500 Km, 6 kamarádů, 1 osobní ohřívač, 1 vaječňák, 1 irish cream, 1 Jägermeister, 2 Jacky Danielsy, 2 rumy, 2 l tuzemáku, pár litrů vína a nepočítaně piv. To je ve zkratce náš výlet po Jižním ostrově.  Pro zvídavé je zde delší verze. Já jsem musela nejdřív urazit z Hastings přes 900 Km, abych se s celou výpravou setkala na letišti v Christchurch. Cestou jsem si neodpustila zastávku u nejdelšího názvu kopce na světě (je to jen cedule u silnice, přiznám se, že ani nevím, ke kterýmu kopci patřila).  Je to lapač na turisty. V Čechách by tam  akorát ještě stál stánek s občerstvením. Zní to zvráceně, ale to mi tady občas chybí. Je to takový český zvyk, všude nacpat „bufík“. Dále jsem nevynechala prohlídku asi nejznámějšího pivovaru na Zélandu – Tui, návštěvu místního Stonehange, filmové Roklinky, dvou jeskyní se svítícíma červíkama a splnění dvou snů během půl hodiny. Vidět delfíny a lachtany ve volné přírodě. To se ještě později rozrostlo o pozorování 1, slovy jednoho, t

Tak to přišlo. Poslední den v prádelně. Normálně se mi snad bude i stejskat. Jen kdyby mi ty poslední dny tak neznepříjemňovala nová šéfová alias babizna, která se zřejmě rozhodla mě vytáčet, co to jde. Z provozních důvodů jsme všem spolupracovníkům museli dát přezdívky, aby nepoznali, když je pomlouváme. Ne, jsou   tam moc fajn lidi (kromě babizny). Jedna Thajka mě už normálně adoptovala. Nosí mi obědy, svačiny, ovoce a furt mě cpe bonbónama. Je sama, tak má asi pečovatelský pudy. Už procestovala kus světa. Je krásný, jak má každý člověk svůj vlastní příběh, každý je zajímavý, i když se to na první pohled nezdá. Jen tady na baráku, kde nás teď mimochodem bydlí už osm Čechů, Cyril a dva Indové, má každý tak originální a zajímavý životní příběh. Ono to ve většině případů není tak: zažádali jsme si o víza, dostali je, chvíli šetřili, koupili letenky a jeli. Je za tím mnohem víc a žádný příběh není stejný.  A jak se to stalo, že je nás tu tolik? Cyril se totiž už úplně zbláznil.

Ještě že už načínám poslední týden v prádelně, protože se ze mě stává žhavý aspirant na zánět šlach, nebo něco tomu podobnýho. Vstávám každý den za tmy, ale ještě jsem neviděla ani jeden východ slunce, jak jsme zalezlí uvnitř. Jelikož už jsme o pauzách se spolubydlou probrali, kdo je tam s kým příbuzný (a zjistili, že snad každej s každým), a kdo všechno tam prodává trávu, tak už se naše debaty točí jen kolem toho, co nás všechno bolí a jestli bude dneska málo ručníků, nebo hodně ručníků. Co se mi ale hrozně líbí je to tykání, resp. neexistující vykání. Prostě každýmu řeknete „hi“ a oslovujete ho jménem, ať je to šéf nebo není. Žádný přetvařování a hraní si na pány a podřízený. Respekt přichází sám. Zavedla bych to všude. Přijde mi to mnohem přirozenější. Doma se mi celkem často stávalo, že jsem nevěděla, jestli už jsem si s tímhle člověkem potykala, nebo ne, jestli si ten přípitek na tykačku někde na plese pamatuje i on, nebo jen já, nebo když jsem někomu jako malá holčička říkala „