Visitors

20 dní, 3500 Km, 6 kamarádů, 1 osobní ohřívač, 1 vaječňák, 1 irish cream, 1 Jägermeister, 2 Jacky Danielsy, 2 rumy, 2 l tuzemáku, pár litrů vína a nepočítaně piv. To je ve zkratce náš výlet po Jižním ostrově. 

Pro zvídavé je zde delší verze. Já jsem musela nejdřív urazit z Hastings přes 900 Km, abych se s celou výpravou setkala na letišti v Christchurch. Cestou jsem si neodpustila zastávku u nejdelšího názvu kopce na světě (je to jen cedule u silnice, přiznám se, že ani nevím, ke kterýmu kopci patřila). 

Je to lapač na turisty. V Čechách by tam 

akorát ještě stál stánek s občerstvením. Zní to zvráceně, ale to mi tady občas chybí. Je to takový český zvyk, všude nacpat „bufík“. Dále jsem nevynechala prohlídku asi nejznámějšího pivovaru na Zélandu – Tui, návštěvu místního Stonehange, filmové Roklinky, dvou jeskyní se svítícíma červíkama a splnění dvou snů během půl hodiny. Vidět delfíny a lachtany ve volné přírodě. To se ještě později rozrostlo o pozorování 1, slovy jednoho, tučňáka žlutookého (hroznej roztomilouš) a plavání s delfínama, samozřejmě na volném moři. Pro šťouraly: nejsou přikrmovaní, nemigrují, vyskytují se tam celoročně. No a nesměla chybět skoro čtyřhodinová plavba trajektem, bez té by to nešlo. 

Sama sebe jsem nejednou překvapila. Nejen tím, že už plus mínus týden 6 měsíců bydlím v autě, k čemuž byli někteří lidé dost skeptičtí, ale třeba tím, že jsem udělala něco, co kdybyste mi před půl rokem řekli, že budu dělat, tak si klepu na čelo a vysměju se vám. Cvičila jsem při východu slunce jógu na pláži, za což jsem byla na sebe hrozně pyšná. Pro někoho normálka, pro mě zázrak. Ale když je člověk nucený dva měsíce vstává v pět, tak chvíli trvá, než se vrátí do normálu. Cvičení jógy mě od bolesti zad nezachránilo, ale cítím se zase jako v 15, což se s blížícími narozeninami hodí. 

Zajímavý je, že když tu byli ostatní, tak jsme téměř neustále někam chvátali, protože odjet z kempu před desátou se nám myslím podařilo jenom jednou. Teď jsem v opačný situaci, kdy se všechno snažím dělat co nejpomaleji. I když na paní, která dneska před mýma očima nějaký tři hodiny uklízela pět záchodů a razila heslo: co je mokrý, to je čistý, ještě nemám. To už je jiná liga. Za dva týdny jedu na dovolenou do Čech a potřebuju teď nějak lowcostově zabít čas. Taky jsem snížila frekvenci nákupů z „každý den“ na jednou za dva týdny a žiju ze zbytků po kamarádech. To je například výhoda bydlení v kempu blízko u letiště. Lidem končí dovolená, chystají se na odjezd, a tak v kempu nechávají věci, co už nepotřebují. Třeba plynový bombičky do vařiče, kterých mám teď zásobu na zbytek roku, konzervy a tak.

Jinak smrsknout naše zážitky do jednoho článku snad ani nejde. Byla to jedna velká párty obohacená o krásný výhledy. Hory, ledovce, písečné duny, pláže, skály, pláně, jezera, fjordy, vyhlídky, vichřice, zima, déšť, rozbitý auto…no road trip jak má být. 

Už se těším až za mnou vocásci přijedou do Kanady. Jsem docela ráda, že se nám ke konci rozbil objektiv, protože to znamená, že bude novej, lepší, zvířátkovej :-). A v osmi lidech se čtyřma foťákama, dvěma kamerama a osmi telefonama máme myslím obrazovýho materiálu dostatečný množství. Výběr toho nejlepšího zde. Celkem pozitivní je, že se mi tu zalíbil podzim. Ono zřejmě omezený množství tepla zbystřuje vnímání okolí a víc se vám to pak líbí. Taky mi to připomíná domov. Čeká mě tedy snad poslední velká výzva, a to přečkat tu zimu bez topení v autě. Jsem napnutá, jak to dopadne. Co vy?