Follow Agnes

Tak prej tu někdo čeká na pokračování. Dost to teď flákám, ale to proto, že jsem zase na cestách a s časem na psaní je to horší. Dorazil mi dvorní fotograf, tak odtud budu mít konečně i nějakou fotku. Taky přivezl vůni domova (rum), ale dost to podcenil s objemem. Už jsem nasbírala takovýho zážitkovýho materiálu, že to musím stejně rozdělit. Musela jsem si udělat novou dírku na pásku, ale přitom jsem se naučila nový jídlo (díky Kubo), takže už mám pět jídel na střídání. Tak nějak v kostce, co jsem poslední dva týdny dělala. Nebudu vás nudit maorskýma názvama, protože já si je nejen nepamatuju, ale kolikrát je ani nepřečtu. Kromě úspěšně zakončené jablečné kariéry jsem pomáhala hnát ovce, byla nakopnutá poníkem, provedla si samooperaci prstu, procházela se v Mordoru ve vichřici a -6°C, jela 150 Km po zapomenuté dálnici s jednosměrným tunelem, dala si pivo s přirážkou v republice Whangamomona, koupala se v termálních pramenech, byla v pivovaru, jela na lodi po pivu a obřím burgru po roz

Tak se mi tou fyzickou námahou zázračně vyléčila záda, což je dost dobrý, protože Francouz byl u zubaře a stálo ho to krásných $ 440. Ale říkal, že 12 let u zubaře nebyl, takže je to férový :-D. Zajímalo by mě, kolik už jsem nadejchala a spolykala pesticidů, herbicidů a jiných „idů“. Popráškovaný to mají poctivě. Jestli si někdo myslel, stejně jako já, že se jabka sprejujou jen tak dvakrát ročně, tak to je špatně. Sprejujou se několikrát do měsíce. Ty rukavice už jaksi přestávají mít význam, když mám prošoupaný čtyři prsty z deseti. Ale nechápu, proč jsem si koupila kšiltovku až potom, co jsem zjistila, že se mi opálily vrásky, jak se furt šklebim do sluníčka. To nepotěší. Jinak hubnutí už se mi nějak zastavilo. Asi to představování si, jak cvičím na pláži, nestačí. Potřebovala bych zase navodit to hladový období, jako na začátku. Koupila jsem si avokádo, protože je to tu strašně populární, a teď nevím, co s ním. Neustále totiž jen střídám ta čtyři jídla, co umím s těstovinama z pytlí

Zpráva týdne je, že jsem se dostala přes minimální mzdu! Takže už vydělávám jako průměrný programátor. Němka vydělává asi jako průměrný pražský programátor. A to jsem nejpodřadnější dělník. Úplný výsměch mému vzdělání. Nechci rozpoutávat nějakou politickou debatu, ale to je jako kdyby se vám ministr školství a ministr práce oba najednou smáli do ksichtu. Návrat do Čech k českému platu bude krušný. Předtím Potom Tady máte ukázku toho, co je vlastně moje práce. Doufám, že vidíte ten markantní rozdíl. Škubat a škubat. Už jsem jak střihorukej Edward, listí a jabka jen lítaj. Dokonce i do holínek, do výstřihu, do oka a na hlavu obecně. Jen teda normálně mají ty stromy tak čtyři metry, tohle je světlá výjimka. Kromě vedra mě tu sužuje navíc Sandyho indická hudba. Kdybyste mě někdy chtěli mučit, tak mi to pouštějte celý den. Jedinou výhodu spatřuju v tom, že je podle toho poznat, kdy se blíží. Evidentně potřebuju k životu víc ozónu, než běžní smrtelníci. Já bych si

Němka se asi rozhodla, že trhne rekord v lezení šéfům do zadku. Za dva dny udělala 130 stromů. Já asi 70, a to se ještě potom nabídla, že mi pomůže, takže je ke všemu altruistická a nemůžu na ní být ani naštvaná. Tuhle jsem byla tzv. na koberečku a jsem v podmínce. Prý jsem „bloody good worker“ a mám dělat všechno stejně, jako doteď, akorát rychlejc. No to se jim řekne, ale když si člověk zvykne na jeden druh stromů, tak ho převelej na jiný, který se trhaj úplně jinak a jsme zas tam, kde jsme byli. Často si musím opakovat: „žiju svůj sen, žiju svůj sen, žiju svůj sen“, protože někdy mi to tak nepřijde. Jen ty dolary by mohly přibejvat rychlejc. Ale příjmy už konečně převýšily výdaje. Zrovna dneska jsem přemejšlela, že to vzdám, tak jsem se moc nesnažila. Ani opalovací krém jako firemní benefit mě nepřesvědčil. Ale pak přišel Sandy a zas začal, že mi to jde, a když ten never ending řádek zítra dodělám, že to bude fajn. Jinak už se mě vůbec nechodí ptát, jestli je všechno oukej, ale s N

Můj život už začíná být podobně nudný, jako ten český. Práce, jídlo, spánek a pořád dokola. Tedy pokud mě nevyhodí, protože za týden (54 hodin práce) jsem udělala „jen“ 100 stromů a podle jejich představ bych jich měla udělat asi 150, takže se jim moc nevyplácím. Poprvé v životě se bojím o práci a zrovna o takovouhle. Němka totiž nasadila vražedné tempo, asi vyrůstala na Kobře 11. Tolik jablek na stromě jste ale ještě neviděli. Z asi milionu jich tam musím nechat jen sto tisíc. Nevím, jestli se mi na nohy vejde ještě víc modřin. Mám pocit, že už se mi dělají modřiny i na modřinách. Taky mě ubíjí, když si Sandy začne na celej sad pouštět to indický halekání. Černoši mají zas hiphop a vedle si Němka falešně zpívá. Ať žije multikulturní prostředí. Cape Kidnappers - one way, no escape Pár zážitků jsem ale nasbírala. Třeba jsem byla podrobena dechové zkoušce potom, co jsme měli sraz na pláži s pár Čechama a pili pivo. Dvě jsou prej povolený, tak jsem to hned musela ozkoušet. Za os

Po čtyřech dnech dřiny jsem dodělala svůj řádek na sadu. Mám jablečný mžitky před očima, nohy plný modřin od pitomýho žebříku, ruce ošoupaný jak šedesátiletej dělník a už jsem se začala přichytávat na sluníčku. Ještě, že nám zaměstnavatel poskytuje opalovací krém. Ale myslím, že konečně můžu říct, že jsem spokojená. Už zvládám i balancovat úplně nahoře na žebříku bez držení, protože přece musím používat obě ruce, abych byla rychlejší, jak radí Sandy (náš supervisor). Kupodivu zase Ind, zdá se, že je to v imigraci velmi úspěšný národ. Nově musím taky dělat řádek z obou stran, což předtím nebylo (měli to rozdělený dva lidi), takže už nemůžu omylem ulámaný větvičky házet k sousedovi :-/. Moje pokroky v angličtině jsou asi takový, že umím velmi dobře předstírat, jak všemu rozumím, a pak čekám, co se stane. Vhodná odpověď, když mi někdo položí otázku, mě napadne v průměru asi pět minut po jejím položení. Nějak mě to zatím netrápí, protože si pořád říkám, že rok je dlouhá doba, a že t

Tak změna. Nekupujte kiwi, ale jabka. Kiwi sucks. Musela jsem utýct, a to rovnou 300 Km. Už jsem aspoň v půlce severního ostrova. Cesta mě vedla přes geotermální zónu, takže jsem nemohla vynechat návštěvu pramenů, a to rovnou Hell’s gate. Video přikládám, protože na fotkách není poznat, jak to bublá. Škoda, že vám nemůžu poslat i ten smrad. Hodinová placená procházka byla tak akorát a stejně mě pak bolela hlava. Dobrý bylo, že to odspodu hřálo do nohou. Každopádně se do těchto končin ještě vrátím v prosinci, až budu mít volno a prozkoumám to důkladněji. Možná si dám i bahení lázeň. Do sbírky mi přibyly další dva vodopády. Jeden jsem našla záměrně a jeden úplně náhodou na odpočívadle u silnice a zrovna asi největší, co jsem zatím potkala. Už to přestává být vzácnost, jak jsou na každým rohu. Plus ještě jeden s teplou vodou na tý procházce v Hell’s gate. Skóre: sedmery vodopády během dvou týdnů. Teď bydlím na pláži (ano, čtete správně) a koukala jsem, že kus odtud jsou další. Myslím, že

Kiwi Orchard Pořád poslouchám, jak jsou zélaňďani opatrní na svojí přírodu, ale ještě jsem tady neviděla jediný koše na tříděný odpad a v supermarketech vám všechno cpou do poloprázdných igelitových tašek. Pokud za nákup nedostanete alespoň tři, jako byste nenakoupili. Když jim v obchodě podávám svojí látkovou tašku, tak na mě koukají, jak na exota. Takže zatím všechny flašky vozím v autě a už cinkám, jak pan Lorenc. Snad každý tu má auto. Mě nevyjímaje. Ale to celkem chápu, protože hustota obydlení tu není moc velká a hromadná doprava bych řekla téměř žádná. To i v Gruzii jim systém maršutek šlape líp. Vesnic je tu na můj vkus fakt málo. Stejně tak benzínek, a to je severní ostrov víc obydlený, než jižní. Můj kancl   Taky tu v autě velmi trpí můj smysl pro pořádek. Je téměř nemožné udržet tu čisto a uklizeno. Jakmile projedu výmol nebo trochu střihnu zatáčku, už nic nenajdu na místě, kam jsem to naposled uložila. Ale říkám si, proč bych se vlastně měla večer převlíkat d

Kdybyste měli na Vánoce málo kiwi, tak je to nejspíš kvůli mně. Už mě k tomu pustili. Toto je můj sofistikovaný nástroj.  Akorát nevím, jestli se ještě někdy zvednu. Sice tu mají minimálku, o který se nám může leda tak zdát, ale nevím, jestli to za to stojí. Takhle zhuntovaná jsem dlouho nebyla. Oslavila jsem svůj první pracovní den vysocekalorickou večeří skládající se z párku na oleji, vajíček a dvou piv, abych doplnila energii, co ze mě vycucal ten nikdy nekončící sad. Kiwi všude, kam se podíváš. Potřebuju nabrat ty dvě kila, co jsem omylem shodila po příjezdu. Taky jsem si asi po čtvrnácti dnech vohoblovala nohy jednorázovou žiletkou a….velmi nedoporučuji. Zvláště, když se nemám kvůli komu snažit. Pálí to jak čert. Eště, že to zalejvám pivem. Mně by tady vlastně asi stačilo, pracovat tak jeden, možná dva dny v týdnu a vyžila bych z toho. Ty jo, možná se týhle myšlenky chytnu. Jinak co mě drží při životě je očekávání mé první návštěvy. Už v prosinci. Víc toho teď nezvládám

Už jsem si poprvé stihla říct „zatracenej Zéland“. Jet skoro 50 Km po serpentýnový štěrkový cestě není ok, a proč tu sakra nikde není signál. A to už mám dvě simky, ale asi ani ty by mě nezachránily. Řízení vlevo už mám v malíku, protože jsem se vůbec nesrazila s krávou, i když jsem klidně mohla. Ve zkratce: za těch pět dní jsem navštívila vesnici Puhoi, založenou českými emigranty (bylo jich 83) někdy v roce 1860, taky jeskyni se svítícíma červama Waipu Cave, několik vodopádů, že už jsem je i přestala počítat, krásný bílý pláže, mezi nimi i proslulou Ninety Mile Beach, která má ale jen 60 mil a je vedená jako normální silnice, takže tam můžete dostat pokutu. No a vrcholem výletu byl skoro nejsevernější výběžek NZ Cape Reinga, akorát jedno místo je ještě o 3 Km dál, jen se tam   nejezdí. Setkává se tu Tasmanovo moře s Tichým oceánem, což symbolizuje spojení ženy a muže a vznik života. Pro Maory je to posvátné místo, protože tudy po svažující se skále odcházejí do moře duše mrtvých,

Na poště odevzdán formulář pro převod auta. V bance získán doklad o aktivaci účtu. Žádost o IRD podána online. Auto pojištěné taky online. Já jsem tak šikovná. Poslední maličkost – najít práci. Za odměnu jsem si dovolila jít na Sky Tower. Chtěla jsem si ještě koupit pivo, ale v těch blbých sámoškách ho neprodávají. Musela bych do liquer storu, a to bych si připadala jak násoska. Někde jsem ho ale v regále viděla, jen nevím kde. Smůla, aspoň mám úkol na další den. Ten je jednoduchej, ten zvládnu rychle. Ale třeba najít takovou poštu, to byl docela oříšek. To jsem si myslela, kolik jich tu v centru bude.  To není televize V gift shopu jsem potkala dalšího chlápka, co mi tvrdil, že byl v Čechách. V Praze a Českým Krumlově. Kolik musí vydělávat v takovým gift shopu, že si takhle lítá? U nás aby na to člověk šetřil možná několik let. No rozhodně tu pro ně není Česká republika tak exotická a vzdálená země, jako třeba v Indonésii, kde jsem byla za atrakci. Ale to bylo možná tím, že js

Řeknu vám, že v Aucklandu nejde moc věcí dělat zadarmo. Možnosti co jsem měla, jsem už tak nějak vyčerpala. Šla se podívat ke Sky Tower, do přístavu, vylezla na sopku. Teď už mi fakt nezbývá než čekat. Už jsem tu pátý den téměř bez peněz  a není to žádná zábava teda. Za cenu čtyřhvězdičkového hotelu u nás jsem tu v divně vonícím kamrlíku s koupelnou o patro níž a placenou wifi. Sice mám ledničku na pokoji, ale nemám do ní co dát. Přemýšlím, jestli si radši koupím jídlo, nebo si vyperu. Čisté kalhotky rychle mizí. Ale k turistice. Dostala jsem na začátku radu chodit ven s bundou/deštníkem a slunečníma brýlema, že prý využiju během dne oboje. Tak ode dneška to budu fakt dodržovat. Bez pláštěnky ani ránu. Taky jsem si na dnešní výšlap na sopku (takovej menší kopec uprostřed města) vyšla v keckách, zatímco včera jsem brázdila ulice velkoměsta v pohorkách. Taky dobrý. Doteď jsem taky nezjistila, jestli ta levostrannost na silnici platí i na chodnících. Od nás jsem zvyklá držet se v

Tak jo, asi nastal čas na další výlev. Zážitků už jsem stihla nasbírat dost. I když jsou to spíš moje vnitřní zážitky a poznatky, takže nečekejte žádný trapasy. Nežiju si zatím jako nějakej pravej backpacker, to doufám ale už brzy přijde. Zatím jsem jenom mírně zoufalá, pořád unavená holka, co za sebou tahá obří kufr, ve kterým je sbalený její život. Kromě toho, že jsem musela po dvou dnech změnit bydlení, tak jsem stihla i koupit auto. Napůl plánovaně, napůl ne. To si takhle vyrazíte na carfair úplně bez peněz, protože žijete z jedný dvacky už dva dny (ani transferwise není dokonalý a čekám na platbu dva až tři dny) a potkáte celkem milýho o hlavu menšího japončíka (nebo číňana, sorry), kterej nabízí super levnou a zachovalou backpackerovskou káru s postelí a manuálem (což je tu celkem neobvyklý a nikdo to nechce řídit). Takže jsem hned za hvězdu, že s tím umím. Naopak, když řeknu, že jsem nikdy nejela s automatem, tak jsem divná evropská holka. No každopádně hned mě vytáh na test

Moje cesta začala dobrodružněji, než bych si představovala. Kromě toho, že nedoporučuji nechávat balení na den před odletem a naspat asi deset hodin za tři dny, tak když se v ten samý den také dozvíte, že domluvené ubytování už není domluvené, taky vám to na kuráži moc nepřidá.  Ale to loučení.....na to vás nic nepřipraví. Nevím, jestli jsem nějaká opožděná, ale mně věci docházejí, až když se dějí. Všechno předtím jsou jen řeči. Sice si koupíte letenku, ale pořád to neznamená, že nastoupíte do letadla. Zaplatíte pojištění, ale pořád se nic opravdu neděje. Máte sbalený kufr, to už vypadá, že se něco dít bude. Ale nástup do letadla...to už je něco. Hlavně vědomí, že to nemůžete obrátit zpět. Ani za týden, ani za měsíc, ale prostě za rok! No teoreticky můžete, ale to by z vás byl slaboch, a to přece nemůžete dopustit před lidmi, kteří vám do očí říkali, že vám věří, že vy to určitě zvládnete a jste strašně odvážní. No...to asi nevíte, co se mi honí v  hlavě. Jasně, že to vždycky nějak