Boring life on the orchard

Můj život už začíná být podobně nudný, jako ten český. Práce, jídlo, spánek a pořád dokola. Tedy pokud mě nevyhodí, protože za týden (54 hodin práce) jsem udělala „jen“ 100 stromů a podle jejich představ bych jich měla udělat asi 150, takže se jim moc nevyplácím. Poprvé v životě se bojím o práci a zrovna o takovouhle. Němka totiž nasadila vražedné tempo, asi vyrůstala na Kobře 11. Tolik jablek na stromě jste ale ještě neviděli. Z asi milionu jich tam musím nechat jen sto tisíc. Nevím, jestli se mi na nohy vejde ještě víc modřin. Mám pocit, že už se mi dělají modřiny i na modřinách. Taky mě ubíjí, když si Sandy začne na celej sad pouštět to indický halekání. Černoši mají zas hiphop a vedle si Němka falešně zpívá. Ať žije multikulturní prostředí.

Cape Kidnappers - one way, no escape
Pár zážitků jsem ale nasbírala. Třeba jsem byla podrobena dechové zkoušce potom, co jsme měli sraz na pláži s pár Čechama a pili pivo. Dvě jsou prej povolený, tak jsem to hned musela ozkoušet. Za osm let řízení mě v Čechách nezastavili ani jednou, a teď tady. Pan policajt byl hodnej a smál se mým rozvěšeným kalhotkám a ponožkám, co tu suším, a přes který skoro nevidím na řízení. Pak jsem konečně vyrazila na Cape Kidnappers na kolonii terejů, což je 18 kilometrová prochajda po pláži a musíte to vychytat s přílivem, páč jinak vás tam zavře a můžete tam nocovat. Z jedný strany útesy, pak pár metrů pláže a celkem studenej oceán. Cestou zpět se nade mnou slitoval jeden pán (asi jsem vypadala moc zoufale) a svezl mě na čtyřkolce, což jsem si vždycky přála. Takže paráda.

Musím si koupit další židli, nějak mi tu začínají courat návštěvy a nemám je kam usadit. Jakmile se přestalo mluvit o kámoších, hned jsem nějaký poznala. Tři Čechy, jednoho Francouze a dva Belgičany. Plus dvě kachny, který mi tu každý ráno somrujou cornflaky.

Pořád si nemůžu zvyknout na ty vánoční stromky v létě. Nejde mi to dohromady, když vidím v obchodě Santu Clause v červeným kožichu. Letos statusy o počasí nefrčí? Zrovna bych si ráda přečetla, jak tam mrznete. Já už jsem vytáhla kraťáky a tílko. Ale už si ani nepamatuju, jaký to je, když nefouká. Rugby jsem zatím nestihla, ale šéf mě s Němkou lákal na pozemní hokej po práci. Chtěla bych ho vidět, jak se po devíti hodinách na sadu žene něco hrát. Taky si myslím, že víc stál o Němku, protože s tou si víc pokecá. 

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

New Zeland Curiosities

Obrázek
Na to, že Zéland není nijak extra velkou zemí, tak mi přijde, že se může pyšnit docela dost NEJ a celkově různýma podivuhodnostma. Tady je výčet těch, kterých jsem si stihla všimnout.  Žije tu pták s největším rozpětím křídel - albatros královský , rozpětí 3,5 m. Na Cape Kidnappers hnízdí největší kolonie terejů australských .  Najdete tu nejmenší druh delfína plískavici novozélandskou . Kámošem mu je nejmenší druh tučňáka , překvapivě pojmenován tučňák nejmenší . Když jsme u těch živočichů, oblíbeným a zároveň proklínaným pro svojí vynalézavost v okrádání turistů o všechno možné je jediný horský papoušek kea , zélandský endemit. Protože jsem přes ty zvířátka, neodpustím si zmínku o živoucí fosílii hatérii novozélandké , která se pyšní "třetím okem". Tvoří samostatný řád plazů o dvou druzích.  Abych se vrátila k těm NEJ. Projít, nebo spíš sklouznout, se můžete po nejstrmější ulici na světe . Baldwin street se nachází ve městě Dunedin na Jižním ostrově....
Follow »

Dream job?

Obrázek
Po třetím stěhování jsem se zas na chvíli usídlila, i když už mi tady ve Vancouveru zbývají jen dva týdny. Zvláštní, jak to někdy všechno (ne)vychází. Co bylo v plánu, tak se nestalo, co v plánu nebylo, se stalo. Auto jsem nekoupila, řidičák taky nemám, zato jsem změnila práci (asi před měsícem, velká novinka).  Než jsem odjížděla, tak se mě samozřejmě všichni ptali, co tu jako budu dělat. Zasněně jsem odpovídala, že chci pracovat někde na horách a trochu ze srandy jsem říkala, že bych třeba chtěla dělat vlekaře. No a co dělám? Vlekaře! Peníze jsou sice horší, ale jsem happy jak dva grepy. Když jsem ten kopec nad Vancouverem viděla poprvý, tak jsem si říkala: ty jo, to by bylo cool tam pracovat, tam ale určitě musí chtít pracovat každej, když je to takhle hned za městem. A ono se ukázalo, že za tu minimálku, tam zas tolik lidí nehrne :-D Stačí si jen ve správnou chvíli oddělat záda tak, že můžete v podstatě jenom stát, no a jaký je lepší job než celý den stát na sněhu a buze...
Follow »

First impressions

Obrázek
Nadšení z nové země pominulo o dost rychleji než na Zélandu a už jsem zase v pracovním nasazení. Výlet ale už nějakej byl a zážitkem je každej den.  Ve Vancouveru napadne pět čísel sněhu a je tu z toho kalamita. Takže i když pracujete uvnitř, tak vám kvůli tomu stejně dají den volna, protože firemní auta nemají zimní gumy. Já jsem zůstala pracovně věrná osvědčenému úklidu. Jednak je to jistota a navíc se pořád nemůžu odhodlat k práci v restauraci nebo kavárně. V kavárně proto, že nerozumím kafi, a to by po mě možná chtěli, a měsíc v jedné hradecké restauraci byl pro mě psychicky tak akorát dost, takže se do toho nehrnu. Zato tady jsem třetí den v práci vyfasovala služební auto a telefon a po týdnu ze mě udělali team leadera. Zní to možná líp než jaký to ve skutečnosti je. Akorát máte na starosti papíry, máte víc zodpovědnosti a za to dostanete asi o $1 navíc. Co se platů obecně týká, tak je to tu velký špatný. Nebo je to na Zélandu velký dobrý. Toť otázka.  Někde jsem...
Follow »