Summary

Po čtyřech dnech dřiny jsem dodělala svůj řádek na sadu. Mám jablečný mžitky před očima, nohy plný modřin od pitomýho žebříku, ruce ošoupaný jak šedesátiletej dělník a už jsem se začala přichytávat na sluníčku. Ještě, že nám zaměstnavatel poskytuje opalovací krém. Ale myslím, že konečně můžu říct, že jsem spokojená. Už zvládám i balancovat úplně nahoře na žebříku bez držení, protože přece musím používat obě ruce, abych byla rychlejší, jak radí Sandy (náš supervisor). Kupodivu zase Ind, zdá se, že je to v imigraci velmi úspěšný národ. Nově musím taky dělat řádek z obou stran, což předtím nebylo (měli to rozdělený dva lidi), takže už nemůžu omylem ulámaný větvičky házet k sousedovi :-/.

Moje pokroky v angličtině jsou asi takový, že umím velmi dobře předstírat, jak všemu rozumím, a pak čekám, co se stane. Vhodná odpověď, když mi někdo položí otázku, mě napadne v průměru asi pět minut po jejím položení. Nějak mě to zatím netrápí, protože si pořád říkám, že rok je dlouhá doba, a že to přece nějak přijde samo.

Chci si taky pořídit nějaký atlas ptáků, protože jich tu je strašně moc a už mě štve, jak žádnýho neznám. Zatím jsem poznala jen černou labuť a husy, ale po sadu nám běhají takový velký černý ptáci s červeným zobákem a vypadají dost přihlouple, něco jako místní slepice.

Občas mají před městem ceduli vyjadřující momentální nebezpečí požáru nebo stav vody ve městě. Tzv. forest fire danger today, a pod tím stupnici se šipkou. Zajímalo by mě, jestli když něco začne hořet, hned někdo běží k tý ceduli, aby šipku přendal, nebo jestli to jde nějak automaticky. Ale ty cedule vypadaj dost ošuntěle, tak to asi žádný automatika nebude. Taky jsem tu ještě neviděla jediný pole s nějakou obilovinou. Nevím, z čeho tady dělaj ten jejich tousťák. Jo, je teprve jaro, takže je brzo, ale ani nic zoranýho. Maximálně sady a vinice. A to je další věc, neměla jsem možnost ochutnat zélandský víno, protože všude jezdím autem, tak to moc nejde. To je naprd.

Jinak se mě pořád někdo ptá, jestli už jsem si našla nějaký kámoše. Tak pro upřesnění, já jsem sem nejela vyhledávat celoživotní přátelství. Jsem plně spokojená se svýma českýma kámošema. Jela jsem sem proto, abych byla o samotě se svýma myšlenkama, poznala svoje limity a vykoukla ze svojí komfortní zóny. Zatím se mi všechno daří plnit na 120 %. Uvidím, jak dlouho mi to vydrží. Rozhodně neplánuju se tady někomu vnucovat a dělat, jaký jsme kamarádi. Věřím, že přátelství mají vznikat spontánně, takže až přijde čas, něco se objeví, a když ne, tak se nepo….

Že jsem byla na dalších vodopádech už asi nikoho nezajímá, ale aspoň fotky z jedný pěkný vyhlídky, na kterou jsem si vyšlápla v neděli, což je můj jediný den volna. Jinak makáme 9 h/6 dní v týdnu. Sice se na ní dalo dojet autem, ale to by nebylo pro mě, kdybych se u toho nazapotila. BTW mohli by zapracovat na značení tras. Podezřele často mám pocit, že jsem se ztratila, což není příjemný, když věčně nikdo neví, kde se pohybuju. 

Konečně jsem viděla opravdový surfaře. Vyrojili se mi tu hned za autem, takže jsem na ně mohla koukat z postele. To nebylo špatný, mít za "barákem" plno mokrých chlapů, co tu běhají se surfem, sice v neoprenech, ale skoro jak pobřežní hlídka. Za další cíl jsem si stanovila jít na rugby. Mám skromná přání, o to větší z nich pak mám radost.