My apple career

Němka se asi rozhodla, že trhne rekord v lezení šéfům do zadku. Za dva dny udělala 130 stromů. Já asi 70, a to se ještě potom nabídla, že mi pomůže, takže je ke všemu altruistická a nemůžu na ní být ani naštvaná. Tuhle jsem byla tzv. na koberečku a jsem v podmínce. Prý jsem „bloody good worker“ a mám dělat všechno stejně, jako doteď, akorát rychlejc. No to se jim řekne, ale když si člověk zvykne na jeden druh stromů, tak ho převelej na jiný, který se trhaj úplně jinak a jsme zas tam, kde jsme byli. Často si musím opakovat: „žiju svůj sen, žiju svůj sen, žiju svůj sen“, protože někdy mi to tak nepřijde. Jen ty dolary by mohly přibejvat rychlejc. Ale příjmy už konečně převýšily výdaje. Zrovna dneska jsem přemejšlela, že to vzdám, tak jsem se moc nesnažila. Ani opalovací krém jako firemní benefit mě nepřesvědčil. Ale pak přišel Sandy a zas začal, že mi to jde, a když ten never ending řádek zítra dodělám, že to bude fajn. Jinak už se mě vůbec nechodí ptát, jestli je všechno oukej, ale s Němkou to prokecá půl dne. Jo, a Argentinci si dovalili taky vlastní rádio, takže paráda :-D. Včera jsem se ve sprše lekla svých namakaných lejtek, aspoň k něčemu je to dobrý. Dneska jsem se lekla svých spálených zad. Fakt to tu připaluje a vůbec nepomáhá se jednou natřít padesátkou krémem a na to třicítkou, zřejmě se to nesčítá.

Dobrá zpráva je, že už znám hospodu (irish pub), kde mají každý den od čtyř do šesti happy hour, tedy pivo za $5. To začnu využívat. Taky jsem provozovala směnný obchod, kdy jsem vyhandlovala spoustu užitečných věcí do auta, jako třeba startovací kabely, kanystr na benzín a další příbory za slivovici, která se tu používá jako platidlo hlavně mezi Čehy. Ještě, že tomuto kouzelnému nápoji neholduji a radši si místo toho nastartuju auto. Nejvíc tu bohužel utrácím za benzín a pivo. Přemejšlim, jestli se radši přestěhuju do kempu blíž práci, nebo….žádný nebo, volba je jasná.

Takhle se lidi baví bez internetu a televize a taky je tu vidět každovečerní nabíjecí meeting v kuchyňce. Je pozoruhodný, jak se tu všichni mnohem víc družej, než je obvyklé. Co se týče kempu i obecně Čehů tady. Normálně se lidi tolik neseznamujou a přímo to nevyhledávaj, ale tady… asi působí ta samota a vzdálenost. Od puberty se mě nikdo tolikrát nezeptal, jestli jsem zadaná. Asi je tu převis samotných kluků nad samotnýma holkama :-D. Jinak se tu nejčastěji rozhovory točí kolem cestování a je zajímavý, jak už je takovou samozřejmostí, že každej byl někde v jihovýchodní Asii a nikdo se už neobtěžuje vykládat, kde byl v Evropě, prostě se jen souhrnně říká „in Europe, of course“.

Ještě jsme si nepověděli, co je účelem tohoto blogu. Kromě informování rodiny o mém fyzickém a duševním zdraví/nezdraví je to  prostředek na vzbuzení závisti. Zní to hrozně, ale je to tak. A nemyslím to nijak povýšeně. Závist je obvykle považována za něco špatného a nízkého, ale třeba já bych tu bez závisti nebyla. Prostě mě jednou už přestalo bavit poslouchat ze všech stran, kde kdo byl na Erasmu, na stáži, na konferenci či tobogánu, takže mě to donutilo přestat naříkat  a začít s tím něco dělat. Méně myslet, více konat. Bylo by hrozně moc prímový, kdyby to někoho nakoplo změnit v životě byť jen jedinou prkotinu, která vás žere. Práci, partnera nebo účes, whatever. Přece jen se říká, že v životě litujeme víc věcí, které jsme neudělali, než které jsme udělali. Čas totiž není eco friendly a je jen na jedno použití. Třeba já si už zítra vyhradim chvilku na to, abych si v umývárce napustila umyvadlo vodou a pozorovala, jak se voda točí na druhou stranu. Protože ať je mi kolik je, nepřestanu si užívat všechna moje poprvé, co zažívám, ať dobrá nebo špatná, a doufám, že jen tak nepřestanou přibývat. Potkala jsem teď totiž jedny velký cestovatele, co si na tom postavili živnost a pořád jsem si říkala, co mi nesedí. Přišlo mi totiž, že už z nich vyprchalo takový to turistický nadšení z nového a neprozkoumaného. Prostě jen další země do sbírky. A to nechci, aby se mi někdy stalo.