Beginning

Moje cesta začala dobrodružněji, než bych si představovala. Kromě toho, že nedoporučuji nechávat balení na den před odletem a naspat asi deset hodin za tři dny, tak když se v ten samý den také dozvíte, že domluvené ubytování už není domluvené, taky vám to na kuráži moc nepřidá. 

Ale to loučení.....na to vás nic nepřipraví. Nevím, jestli jsem nějaká opožděná, ale mně věci docházejí, až když se dějí. Všechno předtím jsou jen řeči. Sice si koupíte letenku, ale pořád to neznamená, že nastoupíte do letadla. Zaplatíte pojištění, ale pořád se nic opravdu neděje. Máte sbalený kufr, to už vypadá, že se něco dít bude. Ale nástup do letadla...to už je něco. Hlavně vědomí, že to nemůžete obrátit zpět. Ani za týden, ani za měsíc, ale prostě za rok! No teoreticky můžete, ale to by z vás byl slaboch, a to přece nemůžete dopustit před lidmi, kteří vám do očí říkali, že vám věří, že vy to určitě zvládnete a jste strašně odvážní. No...to asi nevíte, co se mi honí v  hlavě. Jasně, že to vždycky nějak dopadne, ale teď jedu sama za sebe. Zjistila jsem, že od dob odjezdu na dětský tábor jsem nebyla taková bábovka. 

No, to by jako výlev na začátek stačilo. Příště už budu jen machrovat, jak je to všechno strašně easy a friendly, a proč to nedělá každej. Čekání v Honkongu na letišti si holt žádalo sentiment.