On the road

Tak prej tu někdo čeká na pokračování. Dost to teď flákám, ale to proto, že jsem zase na cestách a s časem na psaní je to horší. Dorazil mi dvorní fotograf, tak odtud budu mít konečně i nějakou fotku. Taky přivezl vůni domova (rum), ale dost to podcenil s objemem. Už jsem nasbírala takovýho zážitkovýho materiálu, že to musím stejně rozdělit. Musela jsem si udělat novou dírku na pásku, ale přitom jsem se naučila nový jídlo (díky Kubo), takže už mám pět jídel na střídání. Tak nějak v kostce, co jsem poslední dva týdny dělala. Nebudu vás nudit maorskýma názvama, protože já si je nejen nepamatuju, ale kolikrát je ani nepřečtu. Kromě úspěšně zakončené jablečné kariéry jsem pomáhala hnát ovce, byla nakopnutá poníkem, provedla si samooperaci prstu, procházela se v Mordoru ve vichřici a -6°C, jela 150 Km po zapomenuté dálnici s jednosměrným tunelem, dala si pivo s přirážkou v republice Whangamomona, koupala se v termálních pramenech, byla v pivovaru, jela na lodi po pivu a obřím burgru po rozvlněném jezeře velikosti Singapuru a samozřejmě viděla spoustu pláží, útesů, vodopádů, nějakej maják a sopka taky byly. Všude doprovázena věrným a neúnavným větrem. Ty hory jsou tu ale hrozně stydlivý, páč se věčně schovávají v oblacích a neukážou se a neukážou. 

Vánoce jsem strávila úplně obyčejně ve free campu na fotbalovém hřišti, k večeři těstoviny z pytlíku. Žádné dárky, žádná výzdoba a nebylo to vůbec třeba. Facebook mi vše dost živě zprostředkoval. Dva dny plný stromečků, rodinných fotek a většinou bezduchých přání. Nevím nevím, jak bych se bez toho obešla. No zpět k tomu důležitému. Ač se to nezdá, tak je to auto pro dva lidi celkem malý. To ovšem nebude platit, až ho budu prodávat, to bude inzerováno jako ideální vůz pro dva. A pořád se mi v něm ztrácí věci. Už pozoruju, že mi nějak ubejvaj, když k tomu ještě připočtu, co všechno mi někdo ztopil ze šňůry v kempu. To je tak, když chci ušetřit dva dolary za sušičku, tak přijdu o věci za desítky dolarů. Na obranu ale musím říct, že tu pračky nežerou ponožky. Kvůli depresi ze ztrácejících se věcí jsem byla dneska za správnýho turistu a nakupovala trička, suvenýry, výlety lodí a drahý jídla v restauraci. By člověk neřekl, jak za jeden den dokáže utratit, co za poslední týden ušetřil na kempech. Ale všechno jde, když se člověk trochu snaží a místní obchodníci mu to svými cenami tak ulehčují. Je to divné, ale největší letní výzvou se tu stalo objevení zmrzliny. U nás v ČR by byla na každým rohu, ne-li i za rohem a já jako milovník zmrzliny tu trpím jejím nedostatkem. To mi hned dokáže zkazit den. Skoro jako když se v mrazu a větru hrabete čtyři hodiny do kopce k Hoře Osudu a vidíte si tak akorát na špičku nosu, přitom se opíráte o hůlky, aby vás to neodneslo. Ha, kdo se mi divil, že si vezu zimní bundu a čepici? Za jeden výlet tu můžete zažít mráz, sníh, vítr, déšť, slunce, mlhu. Spojení "lokální mrak" tu nabývá svůj význam. To klidně můžete stát na jednom místě, kde neprší a o dva metry dál už prší.

Najeto mám o dalších aspoň 1500 Km víc a zdaleka ještě nekončím. Myslím, že po tomhle výletu budu moct říct, že mám severní ostrov celkem procestovaný. Stále mě udivuje, že tu na silnicích nemají žádné záplaty. Vypadá to, jako kdyby se tu rozhodli udělat všechny silnice najednou kompletně nově. Jen Zapomenutá dálnice je opravdu zapomenutá, protože občas asfalt chybí úplně. Nespornou výhodou ale je, že tu nemusím řešit povolenou rychlost, protože mám problém na ní dosáhnout. Plísňák měl taky chvíli novýho řidiče, ale oba (já i Plísňák) jsme to nesli špatně, tak ho využívám, jen když si chci dát po cestě pivo a kochat se. Na další pokračování se zmůžu až příští rok, musím zas nahnat nějaký zážitky.