Slow end of one era

Ještě že už načínám poslední týden v prádelně, protože se ze mě stává žhavý aspirant na zánět šlach, nebo něco tomu podobnýho. Vstávám každý den za tmy, ale ještě jsem neviděla ani jeden východ slunce, jak jsme zalezlí uvnitř. Jelikož už jsme o pauzách se spolubydlou probrali, kdo je tam s kým příbuzný (a zjistili, že snad každej s každým), a kdo všechno tam prodává trávu, tak už se naše debaty točí jen kolem toho, co nás všechno bolí a jestli bude dneska málo ručníků, nebo hodně ručníků. Co se mi ale hrozně líbí je to tykání, resp. neexistující vykání. Prostě každýmu řeknete „hi“ a oslovujete ho jménem, ať je to šéf nebo není. Žádný přetvařování a hraní si na pány a podřízený. Respekt přichází sám. Zavedla bych to všude. Přijde mi to mnohem přirozenější. Doma se mi celkem často stávalo, že jsem nevěděla, jestli už jsem si s tímhle člověkem potykala, nebo ne, jestli si ten přípitek na tykačku někde na plese pamatuje i on, nebo jen já, nebo když jsem někomu jako malá holčička říkala „ahoj strejdo“, jestli můžu i teď, když jsem strejdu dvacet let neviděla. Nejhorší je, když potkáte někoho stejně starýho, jako vy, ne-li mladšího, ale je to při formálnější příležitosti, např. pracovně, tak je to strašně trapný hrát si na to vykání. Nejhorší jsou starší sourozenci nebo kolegové mých vrstevníků, u těch nikdy nevím a je vidět, že ta nejistota je na obou stranách a záleží jen, jak se kdo odhodlá reagovat. A nejvíc mě dorazí, když mi nějakej nacamranej chlápek v Hradci na bowlingu řekne: „Dobrý den slečno, můžu vás pozvat…“ na cokoliv. To už to ve mě vře.

No dost nadávání. Ještě nezmíněný přínos práce v prádelně je, že se tam celý oblečete, a to zpravidla do značkových hadrů. Já naštěstí pracuju na tý dobrý straně prádelny, kde už nám to jezdí vypraný. Pomalu bych si mohla otevřít obchod s lichýma ponožkama. Taky mi nabídli prodloužení smlouvy až na šest měsíců, takže si připadám jak Jarda Jágr ve dvaceti, ale musela jsem odmítnout. Jižní ostrov čeká. Plísňák byl i kvůli tomu na prohlídce u doktora a může bez problémů minimálně dalšího půl roku drandit. Doufám jen, že já nebudu potřebovat doktora, až zjistím, kolik to stálo. Dokonce jsem si založila spořící účet a stanovila si týdenní rozpočet, abych do tý Kanady vůbec měla za co odletět, ale podařilo se mi ho dodržet asi jednou. To je pořád něco, letenka tamhle, ubytování tamhle, trajekt, servis, pivo. No samé radosti si dopřávám. Dokonce jsem teď zažila asi nejdražší zvracení v mým životě. Každopádně v tom baru už mě nikdo neuvidí. Ne že bych dělala ostudu, jen jsme se snažili ukázat místňákům, jak pijou Češi. Až se budu chtít někomu pomstít, aby mu bylo tak špatně, jako bylo mě, tak ho naučim picí hru, co jsme hráli.

P.S. Dala jsem sem jeden chyták. Kdo na něj přijde, má zlatýho bludišťáka.