Moving

Tak to přišlo. Poslední den v prádelně. Normálně se mi snad bude i stejskat. Jen kdyby mi ty poslední dny tak neznepříjemňovala nová šéfová alias babizna, která se zřejmě rozhodla mě vytáčet, co to jde. Z provozních důvodů jsme všem spolupracovníkům museli dát přezdívky, aby nepoznali, když je pomlouváme. Ne, jsou  tam moc fajn lidi (kromě babizny). Jedna Thajka mě už normálně adoptovala. Nosí mi obědy, svačiny, ovoce a furt mě cpe bonbónama. Je sama, tak má asi pečovatelský pudy. Už procestovala kus světa. Je krásný, jak má každý člověk svůj vlastní příběh, každý je zajímavý, i když se to na první pohled nezdá. Jen tady na baráku, kde nás teď mimochodem bydlí už osm Čechů, Cyril a dva Indové, má každý tak originální a zajímavý životní příběh. Ono to ve většině případů není tak: zažádali jsme si o víza, dostali je, chvíli šetřili, koupili letenky a jeli. Je za tím mnohem víc a žádný příběh není stejný. 

A jak se to stalo, že je nás tu tolik? Cyril se totiž už úplně zbláznil. Ozvali se mu jedni z prvních Čechů, co u něj bydleli a on neměl to srdce jim říct, že nemá volný pokoj, tak vymyslel, že půjde bydlet ven do karavanu a nechá jim svojí ložnici. No chápete to? Nechá nám barák a jde bydlet do auta na ulici. Borec. Nakonec jsme mu to všichni vymluvili a už to máme vyřešené jinak. Já stejně zítra odjíždím, tak bude menší fronta na koupelnu. Tohle místo se stalo na několik měsíců mým náhradním domovem, protože domov nedělá místo, nebo dům a majetek, ale lidi. Cyril je neskutečnej blázen, kterej by se pro nás rozkrájel. Za tu dobu jsme tu stihli oslavit čtvery narozeniny (a ani jedny moje). Na ty moje budu určitě někde sama v zapadlým kempu a bez dortu :-(. Taky se musím rozloučit s Cyrilovou paní na úklid. Sice jsem jí nikdy neviděla, ale je skvělá. Poprvý, a asi i naposledy v životě, jsem zažil tento servis. Jak by to bylo krásný ještě víc, kdybych nemusela uklízet každý den v práci.

Už si ani nedokážu představit osmihodinovou pracovní dobu. To musí strašně utýct. A co pak ty lidi dělaj doma, to nevim. Každopádně je nejvyšší čas se hnout, protože prádelna se na nás začínala podepisovat. To vás takhle třeba rozesměje krájení mrkve, vaříte na nezapnutý plotýnce, hledáte počítač, na kterej jste zrovna půl hodiny koukali na jógu, nebo si nevšimnete, že v obýváku sedí dva úplně noví lidi. Taky jsem už nasbírala nějaký historky do černý kroniky (zahrnující i ty nejtragičtější konce), ale to sem radši psát nebudu, nebo mě maminka už nikam nepustí. Koluje to tu mezi backpackery jako legendy.

No a kdyby vás už nebavilo jak píšu, tak si můžete skoro to samý, jen z jinýho úhlu pohledu, přečíst na Míši blogu. A i kdyby vás to bavilo, tak si to stejně přečtěte. Míša je frnda a Ondra frnďák, se kterýma jsem dva měsíce bydlela a pracovala a máme spolu ještě velký plány.  Nějak mě baví lidi, který vám řeknou, že jste divný, tak jim řeknete že jsou taky divný, ťuknete si a pijete dál.

Nezbývá než říct: vstříc novým zážitkům.

P.S. To jste věděli, kolik takový auto sežere peněz? Technickou Plísňák prošel, ale měla jsem si radši pořídit velblouda.