Goodbye

Dala jsem si teď od psaní trochu dovolenou. Ne, že bych byla tak vytížená tady ve městě s tři sta obyvateli, jen mě prostě přemohla lenost. A vlastně jsem i na jedný opravdový dovolený byla a myslim, že zasloužený. 

Palmy, kokosy, bílý pláže, tyrkysová voda, nikde nikdo, velryby u snídaně, drinky v houpací síti, kohouti místo budíčku, každej den novej pes, noční skákání do bazénu, prostě o trochu lepší než když čumíte doma do katalogu Čedoku. Navíc jsme měli chatku se zabudovaným alkohol testerem, a když se jí zdálo, že jste moc pod parou, tak vypadly dveře, takže ráno každej poznal, v jaký náladě jste se vraceli domů. Taky jsme viděli dvě policejní akce (v ostrovním stylu) za jeden den. Jednou honička auta a skůtru (kam tak můžou ty zločinci na ostrově ujet?) a jednou zátah na opilce (naštěstí ne na nás). Zajímalo by mě, kam jezdí lidi z Cookových ostrovů na dovolenou? Do Himalájí možná? 

Čeká mě tu poslední týden, tak mě to nutí k zamyšlení. Za ten rok se toho stalo strašně moc. Co mi Zéland dal a vzal? Přišla jsem jen na jednu věc, co mi vzal, a to možná pár kilo tuku, za což se na něj vůbec nezlobim. Ve všem ostatním rozhodně spíš dával. Začala jsem víc vařit, jsem míň líná (i když se to vylučuje s tím prvním odstavcem, ale to jsem byla teď líná možná podruhý za rok), objevila jsem tu jógu (díky Nikčo). Vždycky jsem si tak nějak myslela, že ty jogíni jsou nějaký divný vyzáblý hipíci načichlý vonnýma tyčinkama, a že to přece nemůže bejt takovej zázrak. Tak hipík se ze mě nestal, k vyzáblosti mám hodně daleko, ale rozhodně to má něco do sebe. Snad už u toho nevypadám jak velryba na suchu. Naučila jsem se (skoro) nepoužívat počítač a všechno dělat na telefonu, být sama, mlčet, zabavit se čuměním do prázdna, neodkládat věci, protože se jim stejně nevyhnete (jako třeba návštěva servisu a vysvětlování v angličtině, co chcete udělat s autem), že líná huba je opravdu holé neštěstí, protože tak můžete dostat třeba najíst zadarmo nebo sehnat práci. 

Nesmím zapomenout na nová přátelství! Znáte to, jak jste si se spolužákama po základce a po střední slibovali, že to bude na věky a vůbec to tak pak nebylo? Tak tohle bude jiný! Tomuhle celkem věřím, i když ještě bude trvat pár let než se zase sejdeme doma, protože budeme rozesetý po světě. Loučení s mým největším zélandským kámošem, kterýho už ale asi nikdy neuvidím, mě teprv čeká. Vztah s prvním autem....tomu se říká láska. Nezapomenu Plísňáčku, budeš mi chybět, nejradši bych si tě odvezla domů, ale jsi levák. Nikdy už nebudu mít auto, jako jsi byl ty. Do žádnýho chlapa jsem nenarvala tolik peněz jako do tebe. Možná i uroním slzu. 

No a poslední věc, co bych po odjezdu ze Zélandu čekala, je, že mi bude chybět slovenština. Zvyká se na ní rychle. Pasovala bych jí za sebe asi na nejroztomilejší (nebo nevím jaký slovo k tomu přiřadit, možná nejkouzelnější) jazyk, co znám a kupodivu v Česku jsem jí moc příležitostí slyšet neměla. Přitom narazit na Zélandu na Slováka je docela vzácnost (mají kvótu 100 WH víz na rok) a na imigračním na letišti ani neznají jejich pasy :-D. 

Zéland si prostě nejde nezamilovat a rok na poznání je fakt málo. Nejdřív jsem si neuměla představit, že bych tu žila, pak jsem si to postupně i začala představovat, a teď si nedokážu představit, že už bych se sem nikdy nevrátila. Řekla bych, že po takový zkušenosti už člověka obavy přejdou, ale strachy před odjezdem do neznáma vystřídaly strachy z návratu domů. Jako že už se nikdy nebudu cítit tak svobodně, jako když si to šinete po pobřeží ve svým campervanu a nevíte, kam dojedete, že už nezažiju takový wau efekty jako v zátoce Milford Sound, nebo když poprvý uvidím delfína, že už se na Zéland nikdy nedostanu, že už mě čeká jen to rození dětí a takový zbytečný brouky do hlavy si nasazuju. Naději mi dává Kanada. Tam by to prej mělo bejt taky hezký. 

Normálně takový citový výlevy nemívám, ale myslím, že tady je to na místě, protože to byl asi nejintenzivněji strávený rok v životě.

Poslední trip na Zélandu - Tasman Glacier

Hodně jsem tady slyšela lidi naříkat, jak jim chybí českej chleba a jsou přejedený tousťáku. Tak já nechci po návratu vítat chlebem a solí, já chci ROHLÍK! Mám ho v pořadníku asi na třetím místě v těšení. 

Rada na závěr: nechoďte před nočním letem do baru. I kdyby to byl nejznámější bar na ostrově a měli tam kondomy na záchodech zadarmo.