Again, alone, amazing

Než jsem se stihla se všema v Čechách přivítat, uběhly dva týdny a mohla jsem se začít zase loučit, akorát mi na to zbyly jen tři dny. Odsvědčila jsem nějakou tu svatbu, došla si po sedmi měsících k holiči a potkala se se spoustou lidí. Nejlepší byla náhodná setkání, o která není v hradeckých hospůdkách nouze. Jelikož jsem cestovala domů přes další dvě země, přechod nebyl tak drastickej, ale stejně bylo divný najednou všem a všemu rozumět. Každej se na mě mračil a byl naštvanej, lístek na autobus nemůžete zaplatit kartou, no prostě byla jsem doma :-). 

Teď už jsem zas v pracovním nasazení, což po třech měsících volna není žádná hitparáda, ale hned po prvním týdnu jsem dostala přidáno, tak jsem se s tím už srovnala. Jak jsem naznačovala minule, tady je návod na získání práce na místě snů. Schválně nepíšu práce snů, protože to povinnosti pokojský, recepční, zahradníka a údržbáře v jednom určitě nejsou (do "sívíčka" si samozřejmě potom napíšu, že jsem dělala accommodation managera), ale místo snad nemohlo být lepší.  To si prostě takhle den před odjezdem rozešlete asi deset životopisů, pak dva dny letíte, a když přiletíte, volají vám, že máte práci. Dostala jsem k ní i vlastní haciendu (ovšem za nájem pražské garsonky) se satelitem a TOPENÍM! Mám neustálý přístup k elektrice, stabilní internetové připojení a vlastní koupelnu, je to změna oproti autu, ale zvyká se na to rychle. Prvních pár dní/nocí jsem dokonce měla pod střechou neznámého spolubydlícího živočicha, ale už se odstěhoval. Autíko se uložilo k zimnímu spánku (s novýma kolama za vrácený daně a novou škrabkou na okna, protože mrzne!). To mi řekněte, jak je možný, že v cizí zemi jsem schopná požádat o přeplatek na dani asi během tří minut a pěti kliknutí a v mojí vlastní domovině nejsem schopná vyplnit daňový přiznání a radši čekám, jestli mi přijde z finančáku dopis, že jim něco dlužim. 

Vždycky jsem si přála žít v horách, a teď žiju  v horách u jezera, což je eště lepší. Hory si žijou vlastním životem a každej den jsou jiný. Nemůžu si je ovšem vyfotit, protože to se tak stává, že když máte novej objektiv, tak vám přestane fungovat karta a na novou si musím teprv vydělat. Porušila jsem totiž jedno ze základních cestovatelských pravidel, a to mít vždycky aspoň na letenku domů, což teď právě nemám. Zkusila jsem si tady žít teda už na pláži, ve středně velkým městě, na cestách v autě, chvíli ve velkoměstě, a teď v malinkým městě s 300 obyvateli, které se v turistické sezóně změní na jednu velkou čínskou čtvrť. Snad ještě nikdy jsem nebyla za něco tak vděčná. Takový výhled se prostě nemůže nikomu omrzet. 

Sice jsem se v životě tak nebála, jako když jsem odjížděla, ale nedovedu si představit, že bych to nikdy neudělala a nevyzkoušela si to. Prostě člověk má život, jakej si ho udělá. Žádná smůla, žádný štěstí. Důležitý ale je, že se mám kvůli čemu a komu vracet, jinak bych byla takovej ztracenej bezdomovec. To jsem si tak dovolila shrnutí po osmi měsících z domova. 

Protože v okruhu asi 200 Km nežijou snad žádný Češi a já bydlím vlastně tam, kde pracuju, tak se s nikým nepotkávám a jsem úplně osiřelá. Snad poprvý od odjezdu z domova. Nejvíc si pokecám s prodavačkou v obchodě, když se zeptá, jak se mám. Protože ale většinou každej den najdu v práci něco k jídlu (a občas i na sebe), tak s ní tolik nepřicházím do styku. Pak už mám jen tu televizi, ze který jsem v Jiříkově vidění. Ty pořady co tu dávají.... To by mě nenapadlo, co se dá vymyslet za ptákoviny. Jestli se nic nepo..., tak tohle bude můj domov na nadcházející tři měsíce. Okolí mám prochozený křížem krážem, teď už jen dřít a vydělávat. Někdy mám i chuť to vzdát a jet hezky domů do tepla, jezdit v létě na fesťáky, na vodu, na čundry, ale jak jsem psala, stejně nemám na letenku domů, takže si pak hned musím vzpomenout na všechny ty zážitky a lidi, co jsem tu poznala a jsem zase spokojená.