(Almost) around the world

Během posledního měsíce jsem střídala světadíly častěji než ponožky, takže vyprávět mám co, teď jen jestli si to ještě pamatuju. Bylo toho moc. Sydney – hezký, drahý. Bali – taky hezký, taky drahý, Šanghaj – do Číny snad už radši ne. Čechy – nejlepší :-).

První komplikace před odjezdem byla, kam s autem, když tu nebudu. Zkusila jsem zariskovat a nechat ho stát na ulici, což se nakonec vyplatilo, šťastně jsme se zase shledali a já ušetřila 120$. Už jsem si prošla hezkých pár letišť, ale to v Aucklandu je teda fakt ostuda. Wifi na třičtvrtě hodiny a místo na odpočinek žádný. Hlavně, že lety do Austrálie tu mají větší frekvenci než městská na Hvězdárnu. Zato letiště v Singapuru je příkladný. Čtyři nebo pět zahrad včetně střešní, kino, herní koutek s Xboxem a Playstationama, hudební koutek, masážní stroje na nohy zdarma, relaxační zóna s potůčkem. Singapur airlines taky po Turkish zatím nejlepší aerolinky. Zato s JetStarem už mě asi nikdo letět neuvidí. Marně vzpomínám na to, jak jsem se kdysi těšila na svůj první let. Jóó to byly časy. Teď už je to spíš nepříjemná povinnost.

 Za čtyři dny v Sydney mě potkalo pár útrap, jako že jsem nemohla najít hotel, pak mě v něm něchtěli ubytovat, oběd mi chtěl odnýst obří pták, ztratila jsem kartu od hotelu, ujel mi trajekt, zapomeněla jsem notebook v letadle, trápil mě nedostatek peněz, ale všechno to bylo vyvážený i pozitivama. Nalezená karta od hotelu, svezení autobusem zadarmo, delší lístek na trajekty bez příplatku, nejroztomilejší zvíře na světě, setkání s Indonésanem, kterej mi toho spoustu poradil, fungující veřejná doprava, všudy přítomné mapky města atd. 

Oběd se mi zdárně podařilo ubránit, ale teď už vám můžu poradit, nikdy nenechávejte jídlo v Sydney na ulici bez dozoru. Taky si nestrkejte kartu od hotelu do kapsy s mapou, kterou pořád vytahujete. Klasický případ pořekadla “víc štěstí než rozumu”. Ze tří možných scénářů, totiž že karta nebude tam, kde si myslím, že je, protože tam ani nikdy nevypadla, nebo že tam karta nebude, protože už jí někdo sebral, a teď se hrabe v mých věcech v hotelu a toho, že karta tam bude, by se vás nemusel týkat ten poslední a nejmíň pravděpodobnej scénář. Nevím, jak je to možný, ale mě se ve čtyř milionovým městě podařilo kartu znova najít stejně jako se setkat s notebookem zapomenutým v letadle. Aspoň jsem ztrátu nemusela vysvětlovat slečně na recepci hotelu, který se nelíbila moje platební karta a ani potvrzení o zaplacení rezervace se jí nezdálo dostatečný k tomu, aby mě bez keců ubytovala. Po zbytek pobytu jsem se jí tedy vyhýbala. Jinak kapsulový hotel, kde máte k dispozici svojí futuristickou modře osvícenou kukaň mě příjemně překvapil. Navíc po životě v autě to nebyla taková změna, páč prostory jsou odpovídající. Je to příjemnej kompromis mezi chybějícím soukromým v hostelu a drahým hotelem. Stejně se tam jdete většinou jen vyspat. 

Nejlepší obranou proti nakupování suvenýrů v tak drahý zemi, jako je Austrálie (ano, dražší než Zéland a srovnatelná se Singapurem), je jet jenom s příručákem, tím pádem je nemáte kam dávat. Už při odletu ze Zélandu jsem váhovej limit zavazadla překračovala o kilo, ale to se dá vždycky nějak vošéfovat. Jen pak žasnu, co jsou lidi schopný si tahat na dovolený za bágly, zvlášť do tropů, kde vám stačí plavky, žabky a sarong. Co mě dál nepřestane překvapovat je shop, kde prodávají pohledy, ale ne známky, a pak druhej případ, kde sice mají známky, ale neprodají vám je, pokud si u nich nekoupíte pohled. Jelikož jsem si koupila pohledy v obchodě bez známek, byla jsem v začarovaném kruhu. Sydney je jinak hezký, hlučný, drahý, rozkopaný město (staví tu metro) se spoustou lidí (nebo se mi to tak po vylidněným Zélandu jeví), který současně chodí v kabátech se šáláma a v kraťasech se žabkama. Člověk je pak z toho zmatenej, co je vlastně za roční období. Zřejmě jak si každej usmyslí. Australani sice nejsou tak příjemní jak Zélaňďáci, ale když jste na lidi milý a nebojíte se mluvit, tak vás třeba svezou autobusem zadarmo, i když máte peníze, jen ne drobný, nebo vám dají delší lístek na trajekt, prostě jen tak. Nějak mi to lowcost cestování začíná jít. 

Taky už frajerka nejezdím na letiště o dvě hodiny dřív, ale přesně akorát abych stihla boarding, nebo si vyrazím na prohlídku Šanghaje bez mapy, na Bali si to zas drandím po tmě na skůtru lesem a kopcema ještě se spolujezdkyní a dvěma báglama a neohroženě smlouvám o cenách až se s náma žádnej náš řidič po cestě nebaví, protože si nejspíš myslí, jak ho bohatý turistky ze západu chtěj sedřít z kůže, když mu za dvaceti kilometrovou cestu zaplatí “jen” nějaký čtyři stovky z místo požadovaných sedmi set. Lidi tu mají zřejmě nepsanou úmluvu o zapírání veřejný dopravy, protože nikdo vám neukáže, kde tu jezdí autobus, ale seženou vám radši kamaráda s autem, kterej vás odveze. Nebo musíte kamarádku přesvědčit, aby s váma šla v pětatřiceti stupních s báglama na zádech do pětkilometrů vzdálenýho ubytování pěšky, že vám přece někdo cestou zastaví, třeba banda mladých Balijců vracejících se z výletu. Dokonce po nás nechtěli ani peníze (ani jiný služby) a ještě jsem si vysloužila poklonu, že v našem páru (já a Káťa) bych mohla být chlap, protože tak vypadám.

Poprvý za život jsem zažila válení na lehátku na pláži s koktejlem v ruce a byla jsem z toho celá nesvá. Ale někdy bych si to možná zopakovala. Bohužel jsem v Sydney přišla na jednu věc a na Bali se mi jen potvrdila, a to že špatně snáším lodě. Konkrétně teda malý lodě na otevřeným moři, kterým se asi začnu vyhejbat. 130 metrů dlouhej trajekt mezi zélandskýma ostrovama taky houpal, ale ne takhle šíleně moc. Prostě taková kocovina bez propitý noci. Nezasloužená. Tropický ráje mají něco do sebe a takovej ostrůvek, na kterým nejsou auta a objedete ho ani ne za půl hoďky na kole, mezi ně určitě patří. Bazén a welcome drink je tu standardem a furt vám někdo za něco děkuje. Jsou na světě místa, kde si i Čech může žít jako král, ale i tak je teda Bali dražší, než jsem čekala. Rozhodně mě ale nadchlo víc, než Sumatra, a to i přes to, že tu je přelidníno. Po příletu jsem se například těšila, jak na mě bude čekat pán s cedulkou s mým jménem a já nebudu muset nic řešit, ale v davu čekajících se stovkou cedulek nad hlavama jsem pána nenašla, tak jsem si ho musela nechat vyhlásit rozhlasem. U měst zas není poznat konec a začátek a řídit motorku se dá jen s brejlema a šátkem přes pusu, jinak máte vošoupanou rohovku a polykáte prach a kamení. Ale asi jsem pochopila, proč si řidiči říkají o takový peníze. Nechávají si totiž zaplatit čas, který prostojí v zácpách. Kvůli šílené dopravě a průměrné rychlosti asi dvacet kilometrů za hodinu jsme tak stihli za pět dní objet jen půlku Bali a nevylezli jsme na mojí vysněnou sopku, která ještě loni řádila, ale viděli jsme aspoň lávový pole. A rýžový pole. A stříbrařskou dílnu a batiku a vodopád a tancovali jsme v báááru a dostali snídani zadarmo a při šnorchlování jsme viděli půlku hereckého obsazení Hledá se Nemo a vůbec dělali tak všechno, co holky po půl roce odloučení běžně dělaj. 

Cestovatelský pud je zas na chvíli ukojen a já doufám, že z mého lítání s chřipkou se nestane pravidlo, i když nějaký znamení by to mohlo bejt, jen nevim jaký. Příště dáme něco z domácí zahrádky a jak si najít práci na místě snů.