O Canada!

Tak jsem zpět a přitom zase pryč. Dobrodružnější cestu do Kanady jsem si snad nemohla přát. Zažila jsem při ní mnoho nových pocitů. Třeba pocit, že nestíháte letadlo, ale pořád doufáte, že ho stihnete, a pak pocit, kdy zjistíte, že jste ho nestihli. 2,5 hodiny na přestup v USA prostě nestačí! No tak si zařídíte hotel za $200 na noc, jdete se tam vyspat na čtyři hodiny a doufáte, že vám to někdo proplatí (nebudu napínat, nakonec proplatil, ale byl to trochu boj).

Ve Vancouveru není žádná velká pamětihodnost, kterou by bylo potřeba za každou cenu vidět, ale pro žití je to naprosto luxusní místo. Si teda myslim. Zamilovala jsem si to tu hned první den. Po dalších dvou dnech se mi začal v hlavě rodit plán, a po zkušenostech z minulého roku už mi žádný sen nepřijde úplně nesplnitelný, tak proč si pořád nehledat nové, že? Vancouver je často přezdívám skleněné město, já bych to překřtila na město bezdomovců. Jsou celkem neškodní, teda do tý chvíle než vám začnou nadávat do ku...v a podobných slečen, když jim nechcete dát drobák, protože jste se zrovna přistěhovali do jednoho z nejdražších měst na světě a jste bez práce.

Vancouver Canucks vs. Buffalo Sabres

Nevím, jestli je to tím, že už je to druhá taková cesta, ale pocity před odjezdem byly dost jiný než před Zélandem. Už tu nebyl strach z neznáma, spíš strach z toho, že se nebojim, i když bych třeba měla. Hlavně se mi nechtělo procházet zase znova tím byrokratickým kolečkem na začátku, který nemine nikoho. Nakonec jsem měla všechno z krku za jeden den, a to včetně pracovního pohovoru a zápasu NHL, takže to byla brnkačka a já si to tu užívám naprosto bez stresu. Třeba kreditku vám tu dají bez otázek a ani nemusíte mít práci (jinak bez kreditky se tu skoro neobejdete, jestli jedete jako turista, tak si jí zaříďte už doma). Tak pořád odkládám nástup do práce, zjišťuju možnosti, a taky jsem trochu líná po takový době volna.

Lynn Canyon - medvědi prý ještě spí, tak jsem vytáhla paty do lesa

Už mám něco nacestováno, ale teprv teď jsem se dokopala k tomu (nebo spíš vancouverský ceny mě dokopaly), abych konečně vyzkoušela hostel a nevim, proč jsem tak dlouho otálela. Aspoň jsem trochu zavzpomínala na mé krátké působení na koleji. Jen jsem si myslela, že do hostelu jezdí spíš trempové a jim podobná sorta lidí a nakonec v koupelně potkáte holky, co si nalepujou umělý řasy. Zase jsem se poučila. Taky je to snad nejprofláklejší hostel ve městě. Dokonce jsem prošla asi nějakou proměnou, protože jsem dvakrát odmítla jít do baru. Nakonec se to ukázalo jen jako chvilková slabost, protože už jsem navštívila dva minipivovary.

Čínská zahrada

Nevím proč, ale na společných výletech, který hostel pořádá, se mě vždycky chytil ten nejukecanější člověk ze skupiny. Ale s potěšením jsem zjistila, že moje AJ po čtyřech měsících doma zázrakem uzrála a já dokážu celkem obstojně konverzovat. Taky k tomu asi přispívá to, že tu nikdo nemluví tím šíleným kiwáckým akcentem, resp. většina lidí tu je z Austálie (ty už možná taky poznám po akcentu) a USA. Ani nespočítám, kolikrát jsem za ty čtyři dny na hostelu říkala odkuď jsem a co tu dělám. Ale skamarádit se například s takovým producentem z Los Angeles není úplně od věci.

Je to divný říkat, že jste se přijeli do Kanady ohřát, ale vzhledem k tomu, že doma je prý teď nějakých -13°C a vancouverská zima znamená teploty nad nulou, ta je to kupodivu pravda.
Teď jsem našla dočasný přístřešek v jedenáctém patře přímo v centru města odkud vidím i kus oceánu a nejradši bych se odtud nehla, ale uvidím, kam mě to zas zavane. Lepší asi neplánovat, ono to vždycky nějak dopadne.

Závěrečný poznatek: na týhle straně Pacifiku nefouká!