On the road, Part II

Tak už jsem osiřela a jsem sama samička. Další návštěvy přijímám zas až tak v dubnu. Najeto 2,5 tisíce kilometrů za 20 dní a stále pokračuju. Stalo se toho moc, dokonce se po mě chtělo abych byla vážná a dělala velký rozhodnutí, ale moc to nevyšlo. Nic se nerozhodlo a vážná jsem taky nebyla. Vážná jsem byla jen když jsem zjistila, že oslavy Silvestra, na který jsme se chystali, jsou bezalkoholová akce. Takže hezky jako za mlada šáňo na tajňačku do baťohu a upíjet ve křoví po tmě. Chtěli jsme pak jít k Praseti a píšťale (hospoda) na Špatně vycpaný zvířata (kapela), ale měli narváno.

Jak zajistit abyste na jedné z World Top 10 pláží byli uprostřed dne (téměř) sami? Objednejte si tropický cyklón. A na další zapomenutou pláž, kam se jde dostat jen pěšky po pobřeží po šutrech, jděte za přílivu, ten totiž zajišťuje odliv lidí. Ne všichni chtějí být každých pět kroků ohozený vlnou. Vzpomínáte si jak jste jako malí po sobě házeli písek? Tak si představte, že ho po vás někdo hází rychlostí 100 Km/h. To už taková sranda není. Celkem to píchá a štípe, takže výbava na pláž jasná. Pláštěnka, dlouhý kalhoty a sluneční brejle, prostě klasika. A jestli chcete k tomu vyleštit sklovinu, tak se zkuste na tý pláži ve větru usmát. Musela jsem z mojí polní outdoor kuchyně udělat indoor kuchyni, ale tři dny na sendvičích je až moc. Dobrý zjištění je, že člověk kromě záchodu nemusí z toho auta vůbec vylízt. Jen sedí vevnitř a přemejšlí, jestli ten vítr dokáže převrátit auto. V kempech se nás sice ptají, jestli jsme slyšeli nebo četli varování před bouří a oznamují nám, že kemp může být trochu zaplavenej a jestli tam tedy chceme zůstat, ale nevím, co si jako představujou, že bysme dělali jinýho, když se ten cyklón cyklí po celým severním ostrově. Na druhou stranu budu mít ale tak opršený a čistý auto jako nikdy. Vydrží mu to tak den. Já jsem taky dost opršená, dokonce i ve sprše mi pršelo. A víte co je výhoda venkovní sprchy za deště? Když vypnete vodu, sprchuje dál. Zajímalo by mě, co by muselo bejt za počasí, aby to novozélaňďana donutilo rozsvítit si světla na autě. Taky nerozumím tomu, jak po třech dnech vytrvalýho deště může být fire danger na stupni high.

Jako fanoušek Pána prstenů jsem si nemohla nechat ujít Hobitín. Drahá sranda, ale dostali jsme na konci pivo, takže vše odpuštěno. Prošla jsem se stezkou mezi obříma sekvojema, i když u nich se o stezce korunami stromů moc mluvit nedá, z jejich pohledu by to byla spíš tak stezka mezi kotníkama stromů. To byste nevěřili jak maj ty obří sekvoje malinkatý šištičky. Navštívila jsem za jedno odpoledne japonskou, čínskou, italskou, indickou, anglickou, maorskou, americkou, tudorovskou, viktoriánskou, tropickou a bylinkovou zahradou. Z vodopádů se zmíním jen o jednom, kterej za to se svojí vejškou 153 metrů stojí. Jde se k němu jen hodinu a půl do kopce. Zélaňďani jsou hrozně ulítlí na různý chodníčky, štěrkový cestičky, lávky a schody. Postaví vám je úplně všude, jen abyste nemuseli šlápnout do lesa. Taky je tu snad největší počet zatáček na kilometr. Nebo 15 ještě není tak moc?

Musím teda přiznat, jak jsem nadávala na moje poztrácený a rozkradený věci, že jsem na oplátku taky něco našla. Knížku, přívěsek na řetízek, čepici a dostala jsem jen tak zadarmo pytlík blum. Samá pozitiva, jen aby to tak zůstalo. 

Jóó, až já se naučím stříhat a dávat hudbu k videím...