End of the road

Už je to zas týden a určitě vás zajímá, co se se mnou děje. Objela jsem skoro celej severní ostrov a stejně jsem se vrátila tam, kde jsem začala. Nějak to tu na mě zapůsobilo. Zpohodlněla jsem, protože jsem se přesunula do baráku se zahradou, grilem a vlastní pračkou. Musím přece taky poznat, jak žijí místňáci. Je to sice dražší, nebydlím sama, ale mám asi o čtyři metry čtvereční víc místa. Komáry v autě jsem vyměnila za mouchy v kuchyni, to taky není špatný. Lítaj vám málem až do pusy, škoda, že to nejsou pečení holubi. Jen při cvičení jógy, kdy má člověk balancovat v krkolomných pozicích je to trochu komplikace. Ano, už tři dny po sobě jsem cvičila jógu a dneska byla plavat. Co člověk z nudy neudělá. S tím neustálým přístupem k mrazáku a lednici se mi nějak zvyšuje příjem kalorií. Tímhle tempem mi to vychází tak na dvě piksly zmrzliny týdně. Už je mi jasný, proč se to jmenuje Working Holiday. Aby se neřeklo, tak kromě lednice smejčím i pokoje v motelu na čtyři hoďky denně, vzhledem k tomu, že je tu v tomto období dost nouze o práci. Jabka holt ještě nedozrála, tak tu najednou všichni dřou bídu s nouzí. Já teď spíš vkládám naděje do mé borůvkové kariéry, která se snad brzo rozjede. Po třech měsících na Zélandu jsem se totiž dokopala k tomu, sepsat si CV v angličtině. V sobotu budu mít výročí :-). Už se mi to tu krátí. Že by důvod k oslavě?

Prozatím docestováno. 3600 Km stačí. Chudák Plísňák musel po tom všem dostat nový mazadlo. Byla jsem se podívat na místo, kde poprvé přistál kapitán Cook. Taky kde můžete jako první na Zemi pozorovat východ Slunce. To ale nebyl můj případ, přece jen jsem byla na dovolený. I když na dovolený si představujete něco jinýho, než snídat plesnivej chleba. Ale já jsem na takový netradiční divočejší dovolený. Nevím, jak zoufale jsem musela vypadat, že mi někdo daroval rejži, pytlík těstovin a dvě cibule. Trvalo mi tak dva dny zvyknout si na přítomnost dalšího spolucestujícího, ale asi jen den mi zabralo zase si odvyknout a přepnou se do módu sólisty. Hned mi naskákaly ty přerušený myšlenky z minulýho měsíce a už jsem zas jela. Občas jsem i úplně zapomínala vnímat okolí a kudy jdu. Zvlášť, když jsem cestu završila třema vodopádama v jeden den. To už je trochu nůďo. Zase závěrečná do prázdna volající myšlenka. Viděla jsem tady už pár hřbitovů a jsou moc hezký, příjemná změna oproti našim klasickým, ale takový poloprázdný jsou, a to mi přijde mnohem depresivnější, než ty naše zaplněný, kde se zdá, že už tam není místo, ale tady to vyloženě vypadá, že to na vás čeká, a to je strašidelný.