A lot of changes

Jste si mysleli, že jsem toho nechala co? Nenechala. Už jen proto, aby babička měla taky něco jinýho ke čtení než jen Vlastu. Zdravím babi :-). Mohlo by se zdát, že jsem v jenom kole, když mám dvě práce, ale opak je pravdou. S mým denním pětihodinovým pracovním vytížením mi i ten čas na jógu pořád zbývá. Ano, stále mi to vydrželo. Mouchám bohužel taky, tak cvičí s náma. V pozici dolů hledícího psa už aspoň nevypadám, jak když jdu po čtyřech domů z flámu. Ale je to rozhodně dobře, protože už se na mě podepisují ty kotle zmrzliny, co spořádám. Aspoň zapadnu mezi ty oplácaný Maorky. Jsem slyšela, že to značí společenské postavení. Ještě pár krabic zmrzliny a budu tu nejváženější občanka široko daleko.

Od borůvek jsem teda čekala leccos, protože jsem toho o nich slyšela hodně, ale takový mega borůvky v takovým množstvím, to mě ani ve snu nenapadlo. Taky jsem nečekala, že nás budou domů pouštět po obědě, a že ten milionář ze mě jen tak nebude. Proto asi zase změním obor a přejdu na dvanáctihodinový směny v prádelně. Motel se mi teda opouštět nechce, na to vstávání v osm se lehce zvyká, ale když za mnou v dubnu přijede sedm hladovejch krků, nebo spíš žíznivejch, tak se musím obětovat pro team. Navíc, když za mnou šéfová v motelu přijde a zeptá se mě, jestli piju (alkohol), tak už tu něco nehraje. Nakonec jsem ale za kladnou odpověď vyfásla tři piva, takže to žádná léčka nebyla.

Znáte to jak kovářova kobyla chodí bosa? 

Ještě jsem vám nevyprávěla o našem domácím Cyrilovi. To je takovej náš dědeček hříbeček, co se tu o nás stará. Vozí nás do práce, objednává do servisu, chytá nám mořský raky, shání kupce na auta a ubytování v jiných městech u svých příbuzných rozsetých po celým NZ. Myslím, že si mě oblíbil. Hlavně po tom, co nám oznámil, že jede na víkend pryč a já začala vykřikovat: „party time, party time“. No a tak tenhle boží domácí se nade mnou slitoval, protože ví, že jsem i se dvěma pracema pod průměrným platem backpackera a nabídl mi, že tu můžu bydlet v autě na příjezdovce. Krásně jsem si teda vypulírovala celý auto a už se do něj těším zpátky. Dyť já bych tu jinak zpohodlněla, místo aby mě ta cesta na druhou stranu světa zocelila. Před odjezdem jsem často slyšela, jestli se nebojím jet sama, že je to nebezpečný, ale můj bratr je jasným důkazem toho, že nebezpečný je to spíš doma. Když se k tomu přičtou ještě ty prezidentský volby…

Kdo si říkal, že už mě opravdu dlouho neviděl v nějaké té hradecké večerní provozovně, tak už jsem tu tři měsíce. Jinak mě ale překvapilo, že už tak nějak přestalo překvapování. Vjemy jsem vstřebala, zabydlela se a už bych si troufla říct, že tu žiju, ne jen přežívám. Dokonce jsem došla tak daleko a odvážila se jít v krámě k tomu pultíku s váženýma věcma, kde musíte paní prodavačce říct, co chcete a kolik toho. Co mě teda nepřestane překvapovat jsou lidi. To jim do tý koupelny můžete dát kolik chcete mističek na mejdlo a co udělá každý průměrný host? Dá to mejdlo vedle mističky na mejdlo. Asi aby se neošoupala. Nebo najdete v koupelně ve skříňce pod umyvadlem vidličku. A co byste tak dělali, kdybyste byli sami v pokoji pro čtyři? No samozřejmě, že si nelehnete na postel pro jednoho, to byste se cítili osamocení. Lehnete si přece do manželský postele. Co kdyby se večer na párty zadařilo, že?

Abysme kulturně nezakrněli, rozhodli jsme se se spolubydlícími navštívit letní jazzový koncert v parku, a ne jen proto, že to bylo zadarmo. I když to jsme si pak spíš jen namlouvali, abychom nebyli za ignoranty. Podstatně jsme tam snižovali věkový průměr a jediný, kdo se tam na mě sápal, bylo roztomilý štěně.